Pojďme na chvíli zapomenout na metalovou dravost a hutnost a zkusme připustit, že i jiná hudba než ta naše "true" heavy má své místo v dnešní parodii na svět, kde musí každý z nás žít, dýchat, nacpávat útroby poživatinami mnohdy nepoživatelnými, někteří z nás i tvořit (případně prdět, smrdět, močit atd., vynechám pouze souložit, protože to vlastně nemusíte, pokud se teda udržíte). Nemíním se ale vypravit do světa pro metalového fanouška až příliš ufonského. Zůstaneme alespoň na kytarové scéně, která v případě New Yorských YEAH YEAH YEAHS, pokud se nedá přímo povařovat za rockovou, má nepochybně s rockem velmi intimní opletačky.

New Yorské kytarové "podzemí", byť obecně méně známé, je místem celkem bohatým na všemožné často vskutku alternativní partičky nekonformně se vyřazující z běžné produkce a zcela neslučitelné s populární scénou. Pomineme-li protěžované THE STROKES nebo obdivované J.S.B.X. (THE JON SPENCER BLUES EXPLOSION), jsou tu třeba smutní vlci THE WALKMEN, garážoví THE KILLS, nebo opravdu šílení LIARS, kteří skutečně nejsou pro každého. Mezi tím vším se pohybují přece jen přístupnější YEAH YEAH YEAHS, i když na druhou stranu přístupní jak pro koho. V jejich případě si totiž dala dostaveníčko nespoutaná psychedelie, nekonvenční rock, ženský "skřípavý" vokál a schizoidní "pazvukoidní" disharmonie s minimalistickým přístupem surové New Yorské kytarové scény. Tu přístupnější složku hudby YEAH YEAH YEAHS pak tvoří (neo)punkové vlivy spolu s ozvuky starých bítových časů a chvilkovými záškuby rock’n’rollové minulosti. To je popis až zmateně chaotický, jenže právě taková hudba této trojice je - Hrubě neučesaná ale i přímočará stejně jako nervně rozháraná a plná ruchů, postavená především na ostře "skřípavě bečivém", ale i afektovaně melodickém vokálu Karen O, jejíž projev občas lehce připomene Gwen Stefani z NO DOUBT (ta podobnost je hodně výrazná například ve skladbě „No No No“). Častá jednoduchá průhlednost hudby je umocněna na kytarové scéně nijak neobvyklým chudým nástrojovým obsazením, kromě občasných samplových výstřelků (třeba závěr osmé skladby) je vše postaveno na náležitě zbustřené kytaře, která například v šesté „Pin“ leze do hloubek, při kterých vám bude rezonovat i šedá kůra mozková, a punkově plechově "popelnicových" bicích, jejichž rytmika je většinou stejně ulítlá jako celá tahle hudba.

To co je na YEAH YEAH YEAHS sympatické, je skutečnost, že byť je jejich projev silně nekonformní, není z něho cítit snaha šokovat za každou cenu. Disharmonie nejsou přemrštěné a tak dávají hudbě pouze určitou příjemnou nervozitu a nestávají se protivnými. Navíc se zde nezakrytě demonstruje i ovlivnění punkem nebo rock’n’rollem (takovou cestou ke kořenům je třeba pátá skladba „Black Tongue“). To vše dělá z YEAH YEAH YEAHS skupinu, která je ve svých stylových kruzích již hodně známá a dokonce bývá označována i za následovníka SONIC YOUTH, což je možná trochu přehnané, ale o něčem to snad svědčí. Všem, kteří si rádi zpestří život nějakou kytarovou odchylkou (nebo úchylkou), mohu jen doporučit.