Ranní slunce mě vyhání ze stanu krátce před desátou. Sadem mezi stany krouží místní „podnikatel“ a nabízí vychlazeného Zubra rovnou do spacáku. To já si raději zajdu na snídani do města. Od nádraží je to na Vizovické náměstí cca 10 minut chůze. Centrum je už pěkně poseto „havrany“ s metalovými motivy všeho druhu. Stařenky mají hned o čem diskutovat. Takhle živo bývá v centru v sobotu dopoledne určitě jen málokdy. Supermarket na náměstí praská ve švech. Znám minimálně jedu lepší činnost pro zabytí 30ti minut, než postávání ve frontě na pokladnu. Hlad se ale neptá, hlad je nejlepší spojenec obchodních řetězců s potravinami. Nakonec to tak nebolelo. Pro snídání a klidné lenošení v trávě, daleko od všeho hluku a davů lidí, doporučuji všem budoucím návštěvníkům festivalu vizovický zámecký park! Zámek najdete pár kroků stranou od centra.

Dnešní koncertní kolotoč zahajuji rozjetým setem české punkové legendy E!E. Slunce praží a do půl těla opalovaná těla paří jako o život. Hned se nechávám strhnout parádní atmosférou. Za mikrofonem stojí Bořek Řehoř a kapela zní jako v roce 1992, kdy vydala svou první a pro mě bezkonkurenční desku „0001“. Z ní kapela servíruje skladby „Humusák“ a „Nasrat“. Následující počin z roku 1993 „Poslouchej“ připomenou písničky „Číro“ a „Vláček“. Když pak Bořek začne zpívat bez doprovodu kapely popěvek „Ve stožárním koši seděli dva hoššši, kouřili svý Havana ….“, všichni zpíváme s ním. Přesto že je teprve krátce před pátou hodinou večerní, v kterémžto čase se kapelám přídavky z důvodu dodržování časového harmonogramu většinou netolerují, silný ohlas publika obměkčuje pořadatele. E!Ečka tedy přidávají závěrečné obligátní „Hovno“. Výborně odvedený koncert bez jakýchkoliv příkras a snahy o bůhvíjaké umění, jak už to tak u punkových seskupení bývá.

O následující skupině se od diváků dovídám, že to jsou „druhý NIGHTWISH“. Tak to se tedy těším. Zvlášť, když nás moderátorka upozorňuje, že jsme možná svědky zrodu něčeho velkého. Ten novorozenec se jmenuje VISIONS OF ATLANTIS a pochází z Rakouska. Skupina založená roku 2000 v Linci má na svém kontě zatím jen debutové album „Eternal Endless Infinity (2002)“. Základní sestavu bicí, basa, kytara, klávesy, doplňují hned dva frontmani. Baculatý Mario Plank a pěnice Nicole Bogner. Pokud teď čekáte, že začnu pět ódy na nevídanou originalitu, skladatelské umění, nebo úžasný projev obou zpěváků, pak vás bohužel musím zklamat. VOS jsou opravdu druzí. Melodický (záměrně neuvádím symfonický, jako promo materiály) metal v podání VOS je jen další kopií všech úspěšnějších konkurentů. To, že kapela angažovala zpěvačku s projevem podobným Tarje z NIGHTWISH, z ní jedničku neudělá. Navíc hlasový rejstřík zmiňované rádoby operní pěvkyně je po čertech omezený, což bylo naživo krásně slyšet. Nevím kolik koncertů už VOS za dobu svojí existence odehráli, ale při tom vizovickém byli všichni nervózní a křečovití až hanba. Úvodní skladbu „Lord of the Sea“ se jim podařilo rozehrát až na druhý pokus, což byl možná ten osudový okamžik, který kapele vzal vítr z plachet. Ne nadarmo se říká, že kvalitní skupinu poznáš podle toho, jak dokáže naživo zaujmout a prezentovat svoji tvorbu bez všech studiových kouzel. VOS se mají v toto ohledu ještě hodně co učit.

To následující mlaďoši KJU ukázali, že se koncertovat rozhodně nebojí. Tahle mladá německá skupina z Hannoveru přijela do Vizovic podpořit svoje už druhé řadové album „The Pieces Fit (2003)“. Alternativní rock, v podání této ambiciózní a pilné čtveřice není sice dírou do světa hudby, ale naživo se dobře poslouchá. Zvlášť, když z kluků po celou dobu jejich setu čiší uvolněnost a radost z hraní. KJU hrají hlavně věci z poslední desky. Na dost odlišném debutovém albu „Draw Lines On (2002)“ se prý ještě hledali. Uvidíme jestli se hoši už definitivně našli a jestli si získají větší popularitu. Rozhodně to nebudou mít v současné konkurenci jednoduché. Alternativních rockových spolků brázdících vlny teenagerských příznivců je v současné době dost. Já za sebe můžu s klidem konstatovat, že přesto, že mi v hlavě neuvízl žádný zásadní hit, jsem se po celou dobu KJUjího setu dobře bavil.

Nad areálem Likérky táhnou mraky, sluníčko je to tam. Po včerejší průtrži mračen se jdu raději s předstihem schovat do již vyschlého pivního stanu. Hannoverští mlaďasové mě příjemně naladili, až jsem z toho dostal žízeň. Nestačím se ani pořádně napít a situace z včerejšího večera se opakuje. Najednou je stan našlapán lidmi, najednou z nebe padají provazce vody, najednou je celý stan plný vody. Já už však vím, že jediné místo, které z celého stanu zůstane suché, je shodou okolností u pípy. Takže se to dá vydržet. Za půl hodiny přestává pršet. Program se kvůli dešti časově trochu posunuje.

Ještě před deštěm byl prostor pod pódiem, potažmo celý areál, zaplněn pouze středně. Nikoliv však po dešti před vystoupením kapely DIVOKEJ BILL. Na nedostatek zájmu ze strany fanoušků si tahle parta opravdu stěžovat nemůže. Chytlavý folk-metal s jasnými melodickými linkami a parádně vyzpívávanými lidovými texty „ze života“, dělá z téhle kapely na české scéně zatím jasně rozpoznatelný originál. Mnohokrát omletý fakt, že DIVOKEJ BILL jsou především koncertní kapelou, se zde opět na 100% potvrzuje. Všechny písně v živém podání mají ten správný drajv. Rozjařené a vděčné publikum se náramně baví. Jak by taky ne, když s ním frontmani živě a vtipně komunikují a tu a tam přihodí nějakou hlášku. DB prakticky nemohou šlápnout vedle. Ty nejosvědčenější skladby mají za dobu svého koncertování už dobře vytipované. „Znamení“, „Malování“, „Pocit“, „Svatá pravda“, „Plakala“, „Dávno“, „Sudička“ a pár dalších přijalo vizovické publikum s nadšením. Kapela navíc šlape jako hodinky. Jednoznačně a nekriticky, tenhle koncert divokej byl.

Po rozjásaném a melodickém řádění přichází něco pro silnější nátury. Tuzemští „hardkoráři“ KURTIZÁNY Z 25. AVENUE. Kapela v poslední době poněkud stagnuje a stejné je to i s jejími koncertními aktivitami. Sám frontman Simon nám při zdravici publika prozradil, že vizovický koncert je letos jediný. Pak už KZ25A spustili svůj valivý, hutný, kytarový metal, nakopávaný Simonovým hrubým vokálem. Po technické stránce se myslím kapele nedalo nic vytknout. Riffy létaly vzduchem a hlavy se monotónně kývaly do rytmu. A právě té monotónnosti bylo v závěru trochu moc.Skalní fanoušek si určitě přišel na své, ti ostatní se ke konci koncertu určitě nudili. Takový jednolitý zvukový štrúdl. Některé porce které jsme si mohli vychutnat: „Studená“, „Půlnoc“, „Maso“, „Pod Bruskou“, „Bouře“.

Úlohu předskokanů před hlavní hvězdou večera přijali alkáči TŘI SESTRY. Rozhodně si z toho nic nedělali a rozbalili to s velkou parádou. Svoje hodinové vystoupení vyplnili průřezem svojí početnou diskografií. Namátkou: „Letní den“, „Život je takovej“, „Lidojedi“, „Mexiko“, „O strašlivé vojně s Turkem“, „Ta naše rytmika“, „Zelená“, „Homosexuál“. Co píseň to tutovka. Aby si Fanánek v průběhu koncertu taky trochu oddechnul, přenechal na moment mikrofon „tělesu“ Los Hovnos, alias Frantovi Sahulovi, se kterým jsme si zapěli „My máme se tu bídně, jedeme do Vídně ….“, a samozřejmě také supici Verunce, která za svitu zapalovačů uvedla a ukončila povedenou cover-parodii „Dederon“. Všechny písničky včetně přídavku „Kovárna“ sklidily výtečný ohlas. Na úplný konec ještě Fanánek připomněl, že za okamžik už se dočkáme hvězd večera, které nám zahrají ten „poslední kondom“.

A pak začalo dlouhé předlouhé čekání na EUROPE. Boj o místa začal prakticky hned po koncertu „sester“. Věkový průměr diváků se o nějaký ten rok zvýšil, přibylo tatínků a maminek. Na pódiu se záhy objevuje plachta se stříbřitým logem EUROPE, však mi vám to čekání neulehčíme! Další bezmála hodinu tak všichni hypnotizujeme plachtu společně s hemžením na pódiu. Už je to uděláno, už je to hotovo! Ještě povinná desetiminutovka, kdy se na potemnělém pódiu nic neděje, na procvičení pískání a vyvolávání idolů a je to tady! Dočkali jsme se. Comeback roku. To bude paráda! Paráda to byla, ale ne zas až taková, jakou by si mnozí představovali. Na pódiu všechno fungovalo tak, jak má. Ze všech členů švédského kvintetu sálala energie a radost ze hry. Publikum však bylo trochu jako opařené a celý koncert vyzněl jako velké čekání na tu jedinou skladbu. Euforie po úvodním „Seven Doors Hotel” pomalu opadala. Kapela zdraví všechny fanoušky a pokračuje: „Wings of Tomorrow”, „Superstitious”, „Ready or Not”, „The Time Will Be Rock”. Reakce diváků jsou však spíše vlažné. Žádné vyzpívávání refrénů, žádné bouřlivé ovace. Tři sestry měli při svém setu v porovnání s EUROPE megaatmosféru. Frontman Joy Tempest se snaží, když zrovna nezpívá, burcovat diváky klasickým zdviháním ruky směrem k divákům … a nic. Zádné „uuaaaa” se neozývá. Když si představím, před jakými vyprodanými stadióny tohle Joymu kdysi fungovalo, musí mít zákonitě smíšené pocity. Akustická verze ploužáku „Carrie” v polovině konceru všechny probouzí z letargie. Trefa do černého přicházející v pravý čas. A jede se dále: „Scream of Anger”, „Cherokee”. V poslední předpřídavkové „Rock the Night” Joy vyhecuje publikum k vyzpívávání refrénu a je konec. Oni to snad nezahrajou! Co by to bylo za hlavní koncert večera bez přídavku, navíc když jsme ještě neslyšeli to nejdůležítější. Naštěstí se EUROPE vracejí zpět a dávají nám nejdříve možnost nahlédnout do připravovaného alba prostřednictvím novinky „Start of the Dark“. Velice svižná skladba. Jestli bude celé album v tomhle duchu, pak budou EUROPE v roce 2004 ve speed metalových vodách docela dobře proplouvat. Po skončení skladby se do ticha konečně ozývá všemi toužebně očekávaná melodie. „The Final Countdown“ je tu a publikum bouří. Refrén zpívá všechno co má hlasivky na správném místě. Závěrečná tečka takového kalibru, že po jejím skončení a odchodu kapely se už nikdo nedožaduje dalšího přídavku. Žádné pískání, žádné vyvolávání kapely zpět na scénu. Zkrátka nic. Publikum se konečně dočkalo. Sám nevím jak bych celkově zhodnotil koncert potažmo jeho atmosféru. Napadá mě srovnání s prověšenou stanovou celtou, na třech místech vyzvednutou podpěrami. Na krajích úvodní skladbou „Seven Doors Hotel“ a závěrečnou „The Final Countdown“ a uprostřed akustickou „Carrie“.

Divácké řady sice trochu prořídly, ale stále zůstal velký počet fanoušků, hlavně těch mladších. Za půl hodiny začíná možná poslední koncert nekorunovaných králů speed metalu, finských STRATOVARIUS v současné sestavě. Bude to už jejich čtvrtý koncert v pořadí, který mám možnost vidět – bude s čím srovnávat. Jsem rozhodně zvědavý, jak se jednotliví členové na jednom pódiu vypořádají se složitou a veřejně hodně propíranou situací uvnitř kapely. Koncert to byl skutečně výjimečný. Zaprvé svým playlistem, který se opíral o desky „Episode (1996)“, „Visons (1997)“ a „Infinite (2000)“. Zejména tu první jmenovanou považuji za naprostý vrchol tvorby STRATOVARIUS. Dvoudílný symfonický bombast „Elements“ byl až na jednu výjimku zcela zapomenut. Zapomenut společně s obdobím jeho vzniku, které přivedlo kapelu na pokraj rozpadu. Nikomu, a asi zejména hlavnímu mozku skupiny Timu Tilkkimu, se nechtělo vzpomínat. Je zcela logické, že kapela zařadila skladby z období, ve kterém se její současná sestava zformovala a stála pevně při sobě. O druhou výjimku se postaral klávesista Jens Johansson, ale nepředbíhejme.

Pódium zdobí obří plachta s Marschalovým motivem vztyčených rukou z alba Visons a za zvuku koncertního symfonického intra přicházejí STRATOVARIUS. Otevírák „Walk to my Own Song“ a vše se zdá být v naprostém pořádku. Průzračný zvuk řeže do uší, Timo Kotipelto pěje jako vždy skvěle, bicí baterie Jörga Michaela pálí na zlomek vteřiny přesně. Fanoušci vítají své oblíbence. Kotipelto zdraví všechny fanoušky se strojeným lišáckým výrazem: „… koukám, že dnes budete hodně hlasité publikum.“ a naráží na jazykovou bariéru – žádná odpověď. S mírně protaženým obličejem tedy uvádí „Speed of Light“. Po světelné palbě zahajuje Kotipelto pauzu otázkou na klávesistu Jense Johansova. Na dotaz, zda si dnešní koncert Jens užívá, pokyvuje hlavou a mírně rozhazuje rukama. Jens Johanson je totiž totálně indisponovaný! Ať už za to mohlo cokoliv, Kotipelto nám naznačil že na vině je alkohol. Indispozice se projevuje hned v další „Haunting High and Low”, kde Jens začíná hrát úplně jinou písničku. Kotipelto ho s kamennou tváří ihned běží upozornit a seřvat! Od tohoto okamžiku to s Jensem jde od deseti k pěti. Z počátku jsem si toho vůbec nevšiml, ale on hraje prakticky co ho napadne! STRATOVARIUS s improvizovanou klávesovou složkou! Následují „Forever Free“, „Eternity“, „Kiss of Judas“, „Forever“, „Reign of Terror“, „Phoenix“, „Father Time“. Klávesy zvukař pro jistotu skoro úplně stáhnul. Kapela tak zní hodně sirově. Jens se za klávesami pěkně kymácí a vypadá jako notorický pijan-pianista ze seriálu, proběhnuvšího nedávno na ČT1, „Místo nahoře“. Kapela byla ze vzniklé situace vážně bezradná. Zvládla ji však na výbornou, hlavně díky Timu Kotipeltovi, který celý koncert bezchybně odzpíval a udržoval publikum ve varu. Velká část publika určitě nic nepoznala a ovace po „závěrečné“ skladbě nebraly konce. První přídavek „Destiny“ ze stejnojmenné desky opět zachraňoval Timo Kotipelto. Na začátku pomalé pasáže, před koncem koncertní zkrácené verze skladby, kdy je zpěv: „Let your Spirit Free, through Window of Your Mind…“, doprovázen pouze klávesami, nasadil Jens akord, který nepustil až do konce skladby! Marně mu Kotipelto intonací naznačoval, Jensovy prsty se nehnuly ani o píď. Frontman sice očividně nevěřil svým uším, ale nedal na sobě skoro nic znát. Jen díky němu se z prvního přídavku nestal totální propadák. Jako druhý a poslední přídavek většinou STRATOVARIUS zařazují skladbu „Black Diamond“. Nejinak tomu bylo i ve Vizovicích. Jens lovil úvodní nosnou melodii jen s velkými obtížemi, ještě že ho za okamžik přehlušila Tolkkiho kytara a Jörgovy bicí. Nakonec ještě Kotipelto vyzval všechny, aby si společně s ním napočítali do deseti. Tímto způsobem Timo na konci koncertu učí fanoušky vyslovovat finsky jednotlivé číslice. Tentokrát však došlo jenom na počítání v angličtině. Možná tím tak byly definitivně sečteny dny STRATOVARIUS v této podobě. Poslední na pódiu zůstal Timo Tolkki. Upřeně hleděl do jásajícího davu a obdivně se klaněl. Dnes byl paradoxně na pódiu tím střízlivým a perfektně připraveným on. Jakoby všechny ty zvěsti o jeho problémech s alkoholem nebyly ani za mák pravdivé. V jeho pohledu bylo vidět, že STRATOVARIUS bude fungovat dál. Kdy a v jaké sestavě, to se budeme muset nechat překvapit.

Fotografie: jimi(www.incipitum.sk)
(Tyto byly pořízeny na Masters of Rock Slovensko)