Začal bych trochu od lesa. Před rokem vyšla sbírka povídek nazvaná příléhavě - „Říše Chaosu“. Mezi tuctem krátkých, vesměs průměrných příběhů, však značně vyčníval jeden. „Věrný Služebník“ - poslední povídka, jediný skutečný klenot knihy. Celé to byl vlastně jen jeden dlouhý rozhovor. Po prohrané bitvě s hordami Chaosu leží zraněný templář na bitevním poli, rozlámaná noha je beznadějně uvězněna pod mrtvolou jeho koně a pomalu se k němu přibližuje cizinec. Černý rytíř, služebník Slaaneshe, boha pokušení a rozkoše. A tento cizinec, kdysi také rytíř císařství se začne s umírajícím knězem bavit a lákat jej na svou stranu. Zprvu ve své víře pevný, postupem času začíná kněz pochybovat.

Chtěl jsem tímto úvodem zdůraznit, že Gav Thorpe není jedním z desítek průměrných autorů, kteří lacině těží z prostředí a dějin WARHAMMERu. Zde se věci mají trochu jinak, jelikož Thorpe je jedním z těch lidí, kteří to všechno vymýšlí, příběhy, scénáře pro hry a podobně (ale víc detailů o jeho zásluhách v komunitě Games Workshopu se mi bohužel zjistit nepodařilo). Očividně se distancuje ze zaběhnutého klišé, že elfové jsou ti hodní a ctností (ikdyž ti „warhammerovští“ jsou pravý opak), lidé vesměs hodní a zlí jsou skřeti. U něj veškeré zlo a dobro roste a padá s jednou konkrétní bytostí. Rozumí lidem a jeho příběhy jsou o lidech. Celý svět může být proti člověku, ale jen na něm je, jak se zachová, jak zvolí. Může sledovat vznešené cíle, nebo se jen snaží přežít, ale nemůže doufat v odpuštění větších či menších prohřešků. Určitě ne od lidí. Nacházíme se ve fantasy světě, a tak je nezbytné, aby zde byla spousta nepřirozených bytostí, včetně bohů. Avšak božstva Chaosu zde nesymbolizují absolutní zlo (jak se nám jiní autoři, včetně Kinga, snaží vnutit), již bylo patrno ve Věrném Služebníkovi, ti jsou zde od toho, aby představovali tu jinou cestu. Lepší nebo horší, kdo to může říci? Thorpovi postavy jsou vnitřně rozvrácené, nejisté si sami svými rozhodnutími, nejisté svými ideály. Jeho hrdinové (dá-li se tento termín použít) jsou stejní lidé jako ti tady na zemi, jako jsme my. Oni měli akorát tu smůlu, že se narodili v Říši. Berou osud do svých rukou, ale stávají se z nich jen loutky.

Příběh knihy „Spáry Chaosu“ s sebou nese spoustu zvratů. Thorpovi postavy se pohybují z jedné zoufalé situace do druhé a to je zcela zásadně pozměňuje. Celé se to točí okolo jednoho milostného vztahu, špatného původu, zbrklém útěku a nesmyslné štvanici. Jak jsem již napsal, „Spáry Chaosu“ nejsou klasické hrdinské fantasy o potrestání zla. Především proto, že zde není nějaký konkrétní viník, všichni do toho spadnou tak nějak pohlavě a každý další čin, každé další rozhodnutí s sebou nese své následky a v jisté fázi již není cesty zpět. Tato kniha má být prvním dílem trilogie, a tak jsem velmi zvědav, jestli i následující díly se udrží takto vysoce položené laťky. Pro příznivce WARHAMMERU naprostá nutnost si knihu přečíst. Po „Zabíječi Bestií“ jedna z nejlepších knih z tohoto světa. King má svůj cynický („trpasličí“) humor a své řeky krve. První díl Thorpovi knihy je však mnohem temnější a stíny temnot se stahují stále více nad myslí smrtelníků a spomalují krev v žilách jak ledové větry dalekého severního Kislevu.