Cvak. Začalo to nevinně. Pískavé zvuky vzbudily dojem, že někomu vyzvání mobil nebo tu kdosi hraje stařičkou plošinovku s řádně syntetickým zvukovým doprovodem hodným oldschool PC speakerů. Takovou nálož, která se však odpálí po této naivní digimelodii, jsem již dlouho neslyšel. Hned při první skladbě jsem urputně přemítal, kolika kytarový zápřah vůz zvaný HELLA táhne. A co baskytarista? Jak zvládá některé nelidské vyhrávky? A proč v některých částech vůbec nehraje? A odpovědi? Prosté...
HELLU tvoří jen dva (!!!) blázni ze Sacramenta. Prvním je Spencer Seim obsluhující kytaru, druhým blánoačinelobijec Zach Hill. Termín blázni je zcela na místě, neboť to, co tihle dva týpci předvádí se svými nástroji, se jen tak nevidí ani neslyší. Jakkoliv vymezit styl, který hrají, je dosti nadlidský úkol, neboť něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Na první poslech poněkud chaotická zběsilost snoubící v sobě nepopsatelné art rockové šílenství sem tam s najazzlou příchutí sklouzávající až k digitálně-industriálnímu metalu. Většina pecek je načichlá právě feelingem z digi naivního intra. Celá nahrávka je navíc řádně olíznuta undergroundovým jazyčiskem, zanechávajícím na zvuku trochu noisové příchuti, avšak k jejich tvorbě tento syrovější zvuk naprosto sedí. Hlavně bicí jsou často garážoidně plechofilské, ale tam, kde bych u jiné kapely mrmlal hanu, si tady chrochtám blahem, neboť s jiným zvukem by to již nemělo tu nezaměnitelnou atmosféru, kterou „Hold Your Horse Is“ disponuje.
Z jednotlivých skladeb bych vyzdvihl hned první opus „Biblical Violence“, který si v živém podání můžete i stáhnout na stránkách HELLY. To jen pro hnidopichy (zdravím Darkmoora), kteří by chtěli tvrdit, že to, co je na této fošně, by HELLA na živo nikdy nezopakovala stejně. Právě v této skladbě je většina toho, co Sacramentské duo předvádí dále. Zběsilé tappingové splašenosti, nestandardní aranže, gradace a následné pády do zdánlivě banálních vyhrávek. Najdete tu ale i emokytarové pasáže, dramatické linky, kňouravě bolestné elektrické steny. Další skladba, co stojí za zmínění, je „Brown Metal“. Strojový, přímočaře rytmický kvapík s magicky zvonivou hrou činelů a motorově kytarovou linkou, která se v polovině na moment láme do zvuků, které mi připomínají vytáčení modemu či zvuk kazet s programy na stařičkých osmibitových počítačích. Na nějaké industrial-techno párty by se jistě neztratila. A takhle bych asi mohl básnit o každé ze skladeb, neboť každá nese jinou úchylárničku, jiné nálady a nápady. HELLA je prostě velký kus originálního přístupu, nenechávajícího se svázat jakýmikoliv konvencemi.