Když se na prahu devadesátých let minulého století rok s rokem sešel, vyrazila Kaiova družina, už definitivně posílená o Dirka Schlächtera (kytara) a Uliho Kusche (bicí, ex-HOLY MOSES), do studia, aby zde potvrdila výrazný potenciál, zvěčněný v drážkách debutu „Heading For Tomorrow“. Úkol to byl jistě nelehký, vždyť na co dosud němečtí kovonoši sáhli, to se jim téměř stoprocentně podařilo. A právě fakt, že první album se kapele tak vyvedlo, byl možná příčinou toho, že nová produkce jaksi malinko vyčichla a zdaleka se s ní nedaly rovnou lámat skály či posluchačské žebříčky a hitparády. Samozřejmě, nechci tvrdit, že by snad GAMMA RAY hned vzápětí po úspěšném startu prohospodařili všechno čerstvě nabyté renomé, ale bylo zkrátka poznat, že s ním nenaložili úplně nejhospodárněji. Nevědomky (alespoň doufám) totiž zapracovali daleko více „hluchých míst“ než by bylo zdrávo, daleko více materiálu, kterému prostě chyběla prvotní jiskra nakažlivosti, a který se mnohem více rozpínal ve skladbách, jejichž ústřední nápad už od začátku neměl evidentně moc šancí k přežití. Je pochopitelně otázkou, co si pod pojmem „přežití“ lze představit, nicméně určitě se pod tím dá rozumět zejména jednoduchost a údernost, dva pojmy, které najednou jakoby kapele nic neříkaly. Ale přejděme k detailům.
Album otevírá méně svižný kousek „Changes“, nevýrazný, bez potřebné údernosti klasického „otvíráku“, ze kterého je více než slyšitelné, že u GAMMA RAY není něco v pořádku. Jakoby se kapela najednou nedokázala rozhodnout, zda je německá verze speed metalu tím pravým, čemu by se chtěla věnovat, nebo raději vsadí na méně hutné, rockovější věci, tak trochu i v souladu s trendy, které v roce 1991 vládly metalovému světu. A jak je zřejmo z dalšího dění na desce, rozhodla se spíše pro druhou možnost. „Rich & Famous”, “As Time Goes By”, “(We Won´t) Stop The War” (v níž se dokonce objevují trumpety!), “Start Running”, tam všude pokračuje rozpačitost z úvodní skladby a jen těžko bychom nalezli něco, za co lze Hansena a spol. pochválit. Slovy klasika nuda, nuda, šeď, šeď, životodárné energie poskrovnu. A tak se skladby jen vezou na tom, co se GAMMA RAY v žádném případě nedá upřít - šikovném Scheepersově vokálu a Hansenově autorském rukopisu, byť pravda poznamenaném zmíněnými stylovými pochybnostmi. To všechno ostatně naznačila už singlová (a klipová zároveň) „One With The World“, která ovšem jisté hitové ambice nepostrádá a zřejmě také proto se jí na „Sigh No More“ dostalo téměř výsadního postavení. Projdeme-li si poté výčet všech nevyjmenovaných skladeb, zjistíme, že už v něm zbylo jen velmi málo písní, k nimž má ještě cenu něco dodávat. Ploužák „Father And Son“ a CD bonus „Countdown“ patří do kategorie výše popsaných šedivých stylových rozpolcenců, „The Spirit“ toho navíc také mnoho nepředvede a tak se konečně můžeme zastavit u „Dream Healer“, nejzářivějšího okamžiku celého alba. Tady totiž na plné čáře zvítězil poctivý speed metal a tak skladba připomíná rozdivočelého německého plnokrevníka v nejlepších letech. Jiskřivé napětí, málem démonický refrén, k tomu chytlavá melodie a zuřivý, dvojkopákový rytmus. Nevím, nevím, jestli by v tomto případě šlo ještě něco udělat lépe, pohříchu je však skladba jediná a osamocená jako onen pověstný kůl v plotě, a to zkrátka celému albu nevytrhne trn z paty ani omylem.
Hansenovci ale každopádně museli vědět, že riskují, když vyrážejí na trh se „Sigh No More“ v takové podobě. Samozřejmě, je nutno jim připsat ke cti, že to alespoň zkusili. Vždyť klidně šlo jen nastavit „Heading For Tomorrow“ a nikdo jim nemohl říct ani popel. Nicméně, a o to tu jde především, řešení to nebylo šťastné, a nemuselo se jim v budoucnu vyplatit (vzpomeňme si třeba na to, jak dopadli ACCEPT s „Eat The Heat“, protože i tam to bylo v globálu o stejném principu). Kapela, potažmo Kai, si to ale vzápětí začala pozvolna uvědomovat a pomaloučku, polehoučku začala otáčet kormidlem zpět k vodám, v nichž bylo její postavení výsostné. Časový úsek, v němž se měla propracovat až na samotný vrchol slávy a kumštu, a který se po „Heading For Tomorrow“ zdál celkem krátkým a lehce překonatelným, se tím ovšem značně prodloužil a GAMMA RAY tak museli čekat ještě alespoň jednu zastávku, než do plachet naberou úplně nejsprávnější vítr. Protože ono je to s tím poroučením větru zkrátka těžké v každých společenských podmínkách a poměrech.