“Tak nám SEPULTURA vstala z mrtvých!”, pravil jsem si po několikerém poslechu nadepsaného záseku jihoamerické thrashové legendy. Mnozí ji už už pohřbívali (včetně mne), ovšem, jak se ukázalo, byl to poněkud unáhlený závěr. Ale na druhou stranu není divu, že jsme nad Brazilci málem zlomili hůl. Jejich první album v postmaxovské éře „Against“ bylo jaksi nevýrazné, křečovité, nedotažené po všech stránkách, hoši jakoby nemohli najít sebe sama a nevěděli jak dál. Zdálo se, že Maxův odchod způsobil kapele citelnější ránu, než si bylo zbylé trio ochotno připustit.
 
Buďme rádi, že veškeré pochybnosti podobného charakteru byly po vydání „Nation“ rozptýleny. Během těch téměř tří let, které uplynuly od vydání „Against“, bylo dost času na přemýšlení, sehrávání se v nové sestavě a na skládání, což se na novém albu bezezbytku projevilo. Tohle je potřeba zdůraznit hlavně s ohledem na výkon zpěváka Derricka Greena, který mohl nový materiál (na rozdíl od „Against“) ovlivňovat od samého počátku komponování. Derrick podává za mikrofonem skutečně suverénní, vyzrálý a sebevědomý výkon vrcholící ve skladbě „Water“, v níž nám dokonce předvede, že nejen řevem je člověk živ.

“Nation“ je koncepčním albem, na němž se SEPULTURA pokusila o vytvoření vize svého utopického světa obývaného jedním národem (Sepulnation) - národem fanoušků, přátel, rodinných příslušníků bojujícího za své ideály jedinou a mocnou zbraní – svou hudbou.

Muzika samotná je na „Nation“ zahalena do lehoučkého a nadýchaného hardcoreového závoje, o což se výrazně přičinil na producentském postu hardcoreový harcovník Steve Evetts – slyšte ani ne minutové vypalovačky „Revolt“ a „Human Cause“. Na albu si užijeme pestré škály výrazových prostředků – od zmíněných HC kousků, přes drsně řezané a Derrickem odeřvané fláky jako „One Man Army“ a „Reject“, střednětempé houpavě rytmické na první poslech chytlavé pohodovky „Vox Populi“, „Border Wars“ či „Who Must Die“ až k instrumentálně zaměřeným kompozicím „Water“ a „Valtio“.

K pestrosti celého alba přispěla taky celá řada hostů jako Jello Biafra, jehož medový hlásek nás okouzlí v jedenáctce „Politricks“, nebo cellisti  z APOCALYPTICY, které rozhodně nemůžeme přeslechnout v zavíračce „Valtio“. Co se zvuku týče, musím s potěšením konstatovat, že oproti velmi nevýraznému soundu „Against“, je na tom „Nation“ minimálně o třídu lépe. Zaslechneme tu plno rootovských pralesních barev a rytmů (zejména Paolova zahuhlaná basa nám „Roots“ připomene velmi silně) a občas si vzpomeneme také na „Chaos A.D.“ Přece jen hodit za hlavu celou minulost kapely dost dobře nejde a je to tak v pořádku.

Aby bylo jasno, SEPULTURA dala vale nekompromisnímu thrashingu, jak jsme ji znali za éry Velkého Maxe zhruba do vydání „Chaos A.D.“ a vydala se cestou poněkud klikatější a experimentálnější. Při pozorném poslechu zaslechneme za kytarovými hradbami bezpočet vkusně a s mírou zakomponovaných zvukových efektů a zajímavě použitých perkusí, které hudbu neuvěřitelně obohacují a ozvlášťňují. Řekl bych,  že se na „Nation“ docela výrazně projevují prvky “numetalu” – HC odér, sekané riffy, špetka (opravdu malinká) syntezátorových efektů či zařvaný zpěvák. Tohle také může být příčinou rozporuplných reakcí na „Nation“ a důvodem, proč se nemálo ortodoxních thrasherů k SEPULTUŘE otočilo zády. Jenže je tu jedna podstatná skutečnost. Narozdíl od děsně nasraných adolescentů s kulichy na kotrbách, jimž ještě stéká mléko po jejich sotva ochmýřených bradičkách a kteří před okamžikem švihli se svým skateboardem do kouta a vrhli se na hudbu zvanou “numetal”, tvoří SEPULTURU trio (nepočítám-li stále ještě nováčka Derricka) zkušených, více než patnácti lety muzicírování zocelených a vyhraných muzikantů, kteří právě chytili druhý dech. A na „Nation“ je to setsakramentsky poznat!