U všech Krutých, jaké štěstí, že ani ostentativní nezájem labelů neodradil českobrodské metalové seskupení Cruel Barbarian od vydání nového materiálu. Baže, již pěkných pár měsíců čekalo Víno z temných hroznů, nežli bude vynesen ortel. Dočkalo se. V prosinci se na útratu kapely rozlije čile do světa a mně nezbývá, než mu k tomu zatroubit ohlušující a naprosto zaslouženou fanfáru.
Jak jsem již naťukl v profilu - Cruel Barbarian se v roce 2001 představují jako hudební těleso plné bouřné kovové mízy. Z pohodlných krabiček se dávno vysmekli, ale i tak mi nejvíce konvenuje jejich vlastní charakteristika - epic metal. To vystihuje vše podstatné. Cruelové dávno nejsou mladistvou kutálkou, která produkuje jednoduché „občerstvováky“. Cruelové dávno nejsou kapelou, která by pouštěla do světa rychlokvašky. Víno z temných hroznů jest počinem dobře uzrálým, zemitým a do určité míry i hořkým.

Dlouhá barbarská štrapáce vedla přes různé sloty a pajzlíčky, nicméně její dočasný cíl v podobě nové fošny je spočinutí hodné krále. Kapela se pro potřeby studiového nahrávání mohla opřít o bubenické eso v podobě fenomenálního škopkaře Jakuba Homoly. Ještě nikdy nebyla práce rytmické sekce tak členitá, tak vybroušená... Když si poslechnete kousky “Kainovo znamení (Lancelot)“ či „Fata Morgána“, rozcapuje se před Vámi v rouše Adamově fakt, že nová (a bohužel pouze dočasná) posila přinesla do hudby Cruelů potřebný železobeton. Zahanbit se nenechává ani basák Žíva, jehož instrument nevataří a nepříštipakaří, naopak hledí se blýsknout pěknou vyhrávkou či svižně vysochanou linkou...

Na pevném podkladu úžasné rytmiky se pak kytarám Zdeňka Doboše a Marka Neckáře dovádí! Nebojí se vzornou kooperací a hudravou souhrou poohlédnout po starém demo období („Vítejte do časů zlých“), nepopírají ani Neckářův progresivní naturel (pěkně dusavý nástup „Křtu ohněm“) a zachovávají tradici speedového miliskování v sólech. Přechody do našlápnutých meziher patřily k oblíbeným disciplínám Krutého barbara a právě nebývale promazaná soukolí celé kapely umožnily vzniknout vůbec nejdynamičtějším pasážím v historii kapely (ostře odpíchnuté vícehlasy v mnohotvárném „Mementu Mori“). Zběsilým úprkům odzvonila hrana, Cruel Barbarian ví, kterak uchopit otěže rafinovanosti. Skvělým důkazem je nejen „Fata Morgana“, která prostřídává středotempové riffování s řádnými kvapíky bicí a kláves, ale vlastně jakákoli skladba na desce.

Důraz na absolutní epickou teatrálnost (a to nemyslím v žádném případě štípavě) se obrazil v přítomnosti pro heavy metal sice nepovinných, pro Cruel Barbarian ovšem naprosto přirozených klasických instrumentů. Jaké nádhery lze vytvořit s dopomocí flétny, houslí a cella můžete co hrdlo ráčí okusit v overtuře „Jeruzalém“, živelném a renesančně roztančeném kousku „Za zrcadlem“, skycladovsky naaranžované housle zase perlí ve skočné a přece smutné „Sestřičce“. Nesmí scházet hlas kmotry Lídy Finkové - ta nazdobila už desku předchozí, ovšem to, co odvedla na novince vyráží dech. Nejde ani tak o kvalitu hlasu, jako spíš o jeho začlenění do refrénových či „mostních“ dialogů s o zlom krk pějícím Markem Neckářem. Ten osedlal v minulosti trochu zrádný hlas a jak ve svižnějším frázování, tak v pomalejším a procítěném mazlení se s texty („Láska je jako... Zeď nářků“) dokumentuje, že nám uzrál... no jako to Víno! Dojem určité rámcovosti desky vnucují tradiční instrumentální mezihry, které dovedou na malé ploše rozehrát strhující karneval a tmelí jednotlivé části alba. Po všech stránkách vrcholným představením tvůrčích i hráčských dovedností je pak přesně v duchu řazení skladeb závěrečné „Requiem?“. Tuším, že máme před sebou Neckářovův opus magni, který se vyrval všem okovům a v melancholické hře popustil uzdu široké palety nástrojů. Tempo neposedně prchá před lidským sluchem, žádný motiv není konečný, vrcholný a kaleidoskop mnohohlasů dosahuje takřka absolutní pocitové inenzity. Silný příběh o jednom konci a (možná) novém začátku malovaný hudbou i slovem - to už dneska jen tak neuzříte...

Textová stránka alba by klidně dala dohromady kvalitní básnickou sbírku, neboť slovesné klenoty pánů Petra Potměšila a Marka Neckáře zachovávají nejen libozvučnost, ale v jejich lůně dříme smysl, který u 99 procent českých textů postrádám. Vyzdvihuji zejména Kainovo znamení, které mi textem (nevím proč) evokuje fenomén české literatury Jana Skácela. Divá slovní hra, temná zákoutí duše, všudypřítomný erotický podtext, ale zároveň dost místa pro fantazii posluchače... netřeba se o věci tak subjektivní déle rozepisovat...

Víno z temných hroznů je albem, které by mělo být slyšeno. Není to jednoduše lapitelná a zkrotitelná záležitost. Cruel Barbarian si vytvořili silný svéráz, který je natolik odlišný od toho, co se k nám hrne zejména od pupkatých Helmutů, že mnohým zamotá hlavu. Jenže má - li tohle být alternativa českého heavy metalu, pak říkám ano a nadšeně kráčím říšemi soumraku, veden omamnou flétnou Marka Neckáře a jeho družiny.

P.S. Že by snad českobrodští psíčkaři zapomněli na milce filmových klasik? Není možná! Duchařská klasika „V naší ruině straší“ naplno potvrzuje vzestup hudebních kvalit. Barrandov epic metal... RHAPSODY hadr!