Čtyři dlouhé roky uběhly od doby, kdy naše přehrávače poprvé okusily „Folkémona“. Nebyl od zavedené japonské firmy, nezdobilo ho tetování, válečné barvy, ani k němu titulní song nenazpíval žádný z všeobecně uznávaných umělců. To jen básnický mozek tehdejšího frontmana britských skotačivých leprikónů SKYCLAD, Martina Walkyiera vytryskl v pravidelném gejzíru a společně se svými hudebními kolegy předložil výsledky poctivé práce nám natěšeným fanouškům. Radostný to den, bohužel se smutným závěrem, neboť tahle výživná sprška nápadů měla být na dlouhou dobu poslední.

Martin totiž sbalil své básnické srdce proletářského buřiče společně s bubeníkem Jay Grahamem a podvolen chuti znovuoživit svou dávnou kapelu SABBAT ukázal překvapenému zbytku kapely záda. Pro skupinu tím začaly ne zrovna příjemné časy, ale semkla se a bojovala. Pravda, pokus v podobě alba klasických „hitů“ s novým pěvcem („No Daylights Nor Heeltaps“), kterým se přese všechna očekávání nestal nikdo mimo okruh pohrobků, nýbrž dosavadní kytarista a skladatel Kevin Ridley, nedopadl příliš dobře. Přece jenom, Walkyier byl sice prachmizerný zpěvák, ale charisma z jeho hlasu stříkalo na všechny strany. A na to Ridley, při vší snaze a zachování původních aranží, prostě nestačil. Už tehdy se spekulovalo, jak asi bude vypadat nový materiál, který by přece jenom mohl bezradného Kevina nakopnout správným směrem, navíc když si všechno může zkomponovat takříkajíc „do huby“. No a výsledek teď máme před sebou.

A první pocit je spíše rozpačitý. Z beden se valí klasicky rozjuchaná směska a člověk marně přemýšlí, co je vlastně špatně. Zakáže-li si však všechno shazovat pouze na zpěv (upozorňuji, že to nepřijde hned), s překvapením začne zjišťovat, že obsažený materiál vůbec není špatný. Takové kousky jako hitová countryovka „Another Drinking Song“, kterou rozetne pěkně svižný refrén, hned následující „Survival Campaign“ s hodně povedenou melodií nebo zpěvná „Lightening The Load“ by se mohly hrdě vystavovat na jakémkoliv albu skupiny z let hojnosti. Jistě, najdou se kousky průměrnější, občas i citující z minulosti. Například úvodní (nepočítáme-li dudácké intro) vypalovačka „Do They Mean Us“ nebo á capella začátek „Parlament Of Fools“. Není to však nic strašného a kupříkladu druhá jmenovaná jinak bezesporu patří k tomu nejpovedenějšímu. Pár smyčců navíc, které občas podpoří housličky zrzky Georginy Biddle, jsou naprosto v pořádku, i když skutečně účelně zafungují pouze v pomalejších skladbách. A vida, i zpěv je naprosto v pořádku třebas v překrásně smutné perle „Hybrid Blues“. Ono to snad nakonec přece jenom bude fungovat? Myslím, že by mohlo, byť občasný výpadek spojení neskrývám.

Těžko zazlívat SKYCLAD, že pokračují v tom, co umějí nejlépe. Těžko se vztekat, že namísto koketování třebas s módním pagan zoufalstvím, tradiční kompoziční duo Ramsey/Ridley hrne svou káru skočných, nekomplikovaných, přesto uhrančivých písní s lidovou přímočarostí hrdě dál. Jen tak, prostě a od srdce. Mít Kevin Ridley charisma mistra Walkyiera, není co řešit. Takhle je výsledek určitě slabší, přesto bych „nové“ SKYCLAD už nemohl jen tak poslat ke všem čertům. Po prvním poslechu možná, teď však nikoliv. Jsou totiž skupiny, které si všechno musí vydřít vlastní pílí, potem a chutí po muzice. Tohle je jedna z nich a tak vás prosím, zkuste jim dát šanci. Nic to nestojí a třeba budete příjemně překvapeni.