Je tomu takřka na den jeden rok, co jsem v údivu poslouchal tehdy čerstvou novinku „A Murder of Crows“ a beze slova lapal po dechu nad její dokonalostí. Ještě mnohokrát od té doby pak padala vrána k zemi, aby s úderem o zem vytvářela přenádherné krvavé fresky v mé duši. Zhruba počátkem roku prosákly na veřejnost zprávy, že hlavní mozek DEAD SOUL TRIBE Devon Graves připravuje nový materiál. Ty vehementně podepřely i reporty z koncertů, kde bylo možno nový materiál zaslechnout živě. A DST dostáli svému slovu. Před začátkem podzimu se skutečně objevila nová deska nesoucí název „The January Tree“.

Už první pohled na obal novinkového alba mi přivodil menší mrákoty. Působivý pohled na zimní lunu v pozadí listoví prostého stromu mi v mysli otevřel netušené umělecké možnosti a polohy, kterými by mohla hudba DEAD SOUL TRIBE zaznít. Tak jednoduchá myšlenka. Strom v zimě. Samozřejmost života každého z nás…a možná i studnice hudební moudrosti. Ne, dnes bohužel ne. Trhá mi to srdce, ale hned z počátku musím přiznat, že všechna má očekávání vzala s prvním poslechem „The January Tree“ za své. A ani další pohroužení do myšlenek ve stínu zmrzlého kmenu mě z mírného rozčarování nevyvedla. Důvod je až směšně jednoduchý. Identita. Věc, kterou tvorba DST na předchozích dvou počinech rozhodně nepostrádala. A nepostrádá ji ani na novince. Leč v nepříliš šťastném významu. Album „The January Tree“ je totiž až identicky podobné předchozí desce „A Murder of Crows“, což je u volnomyšlenkářské kapely formátu DST vcelku dost zarážející fakt. Od minulé desky se kromě obsahu samotných skladeb nezměnilo takřka nic zvukem počínaje, aranžemi konče. DST hrají stále ten temný hutný monolit zářící jak černá perla v temnotě. Přítomny jsou vynikající hudební výkony, těžkotonážní riffy se stigmaty BLACK SABBATH, kombinované z rozmáchlou astrální melodickou psychedií PINK FLOYD. Nechybí ani obrovský kus tvůrčí osobnosti ústředního mozku kapely Devona Gravese. Co je to ale platné, když kapela strnule stojí na místě stejně tak, jako symbolický mrazem prostoupený velikán na obalu, jehož mdlé sluneční paprsky jen stěží proberou k životu.

I přesto se však skrze kůru občas prodere letmý záblesk, aby osvítil stále proudící životodárnou mízu. Mízu, jenž tiše v kapičkách dříme v temnotách a čeká příchodu jara. Jednou z nich může být i vynikající „Why?“, kde DST dokazují jak moc může už tak skvělé písni přidat jediný jednoduchý sampl. Odhaduji, že právě tahle skladba určitě vejde do dějin kapely stejně tak, jako loňská modla „Some Things You Can’t Return“. Elektronické kejkle jsou pak v plné síle rozvedeny ve „Wings of Faith”, která ukazuje velmi netradiční industriální tvář DST. Ovšem bez rizika její ztráty. Pozorný posluchač v ní pozná mimo jiné i to, že Devonovi z hostování u AYREON nezbyly jen hezké vzpomínky, ale nejspíš i několik riffů. Tak trochu stranou standardní linky alba stojí i závěrečná balada „Lady of Rain“, která je … úžasná. Jestli jsou na desce znatelné změny, tak rozhodně v Devonově zpěvu. Ten je čím dál víc jistější, techničtější a nádhernější. A ještě jeden skrytý vrchol nahrávka má a to skladbu „Just Like A Time Piece“. Což je ale zároveň taková menší rána pod pás. Jde totiž o téměř patnáct let starou píseň pocházející původně z Devonovy sólové nahrávky „The Strange Mind of Buddy Lackey“. Je samozřejmě lehce přearanžovaná a čerstvě nahraná. Už při jejím prvním poslechu jsem si v říkal, že by to byla skvělá kompozice pro potřeby DEAD SOUL TRIBE. A vida. Devon měl patrně úplně stejný názor.

A závěr? Rozhodně nezapřu, že mě novinka DST mírně zklamala. Když ale spočtu všechny večery trávené ve společnosti padlých vran, i to, že dnes už je pro mě album „A Murder of Crows“ jednoznačně desítkovou záležitostí, nemám důvod ronit zbytečné slzy. Navíc, když vím, že každá zima jednou pomine a po ní přichází vždy nádherné jaro.