Šlo jen o dva roky, přesto pro mnohé fanoušky dva dlouhé roky, než švédská skupina LAKE OF TEARS oznámila natáčení nového alba. Již deset let nás pravidelně zásobují melodickou rockovou hudbou a stále si drží svůj charakteristický styl, který sice jisté proměny doznal, ale přesto jsou to stále LoT. První album „Greater Art“ jim vyšlo před deseti lety a bylo to i zároveň poslední album, o kterém se dalo mluvit jako o metalu. Neslo v sobě pozůstatky z death metalové éry zakládajících členů ve skupinách CARNAL ERUPTION (Brennare, Eriksson a Larsson) a FORSAKEN GRIEF (Oudhuis). O rok později vydali výborné „Headstones“, stylově na rozcestí, přesto s cestou již vybranou, a současně šlo o jejich první větší úspěch. Jejich styl, gothic-rock, by se však mohl nazývat třeba i podzimní boogie, zvláště pak alba „Crimson Cosmos“ a „The Neonai“ měla k bluesové škole nejblíže. Zajímavý úkrok představuje album „Forever Autumn“, kde dovedli k dokonalosti kouzlo podzimní atmosféry. Pomalé melancholické melodie přímo vykreslují krajinu padajícího listí, hrají na emoce jak Orfeus na lyru. Dodnes považuji toto album za jedno z nejlepších ze severské scény. Od tohoto alba trojici původních muzikantů navíc rozšířil Christian Saarinen, hráč na klávesy.
A jakže se to má s novinkou „Black Brick Road“? LoT pokračují v duchu svých posledních alb. Máme zde opět parádní rockové album plné písní, plné krásných melodií. „Black Brick Road“ by se asi nejlépe dalo zařadit někam mezi dvě poslední alba, má svižnost a temperament „The Neonai“ a současně magickou, melancholickou atmosféru „Forever Autumn“. Oproti svým minulým počinům zde však přibylo mnoho klávesových partií a aranží, které dodávají albu velmi svěží dech, zvláště v rychlejších „The Greymen“ či „Dystopia“ se pěkně začeří. Album není dlouhé, jejich alba nikdy nebyla, je na něm devět skladeb, ze kterých se však velmi těžko vybírají ty „nej“. Každá píseň má svou vlastní náladu, svou energii i svůj smutek, každá má svůj kout tajemna. Z jiného soudku než výše zmíněné je titulní věc a „The Organ“, pomalé, melancholické melodie, jako by podzimnímu albu z oka vypadly. Jak je již zvykem, opět byla zařazena píseň („Sister Sinister“), kde má hlavní roli ženský zpěv, respektive duet zpěvačky Jennie Tebler s Brennarem. Po tomto svěžím kousku opět atmosféra zhutní a z mlžného oparu se line ponurá melodie a impresivní Brennarův projev: „Come let´s dream…“, v nádherné písni „Rainy Day Away“.
Osobně považuji „Black Brick Road“ po „Forever Autumn“ za dosud nejlepší počin LoT. Album se vyznačuje hudební různorodostí a nálodovou pestrostí a nemá slabého místa. Škoda, že tentokrát dvorní malíř Kristian Wåhlin stvořil takto černý obal, barevné obaly z „Crimson Cosmos“ a „The Neonai“ se přesně hodily k této hudbě. Písně na „Black Brick Road“ jsou jako snové obrazy reflektující smíšené pocity lidského nitra. Pro nastávající podzim je to ta pravá poezie.