Dva roky po zabití draka se Ronnie James Dio vrací na hudební scénu s novým albem, tentokráte nazvaným „Master Of The Moon“. Pokračuje tak ve své tradici romanticko-fantastické lyriky. Rovněž pokračuje ve své hudbě, která za poslední léta příliš obměn nezaznamenala. Pojem Diova hard rocku pomalu ale jistě ztrácí na zvučnosti. Nezachrání to bohužel ani nové album, které se pouze veze ve stínu slavnějších alb a nepřináší nic, co bychom již mnohokrát neslyšeli zahrané stejnými muzikanty a zazpívané stejným hlasem.

Úvodní „One More From The Road“ je na albu takřka jediná skladba, která má dostatek energie, takříkajíc našlapaný rock´n´roll. Ostatní splývají v nevýrazné šedi. Ať již to nazveme únavou materiálu, docházejícím dechem, nebo blížícím se důchodem, je jasné, že Ronniemu dochází nápady. Zatímco předposlední album „Killing The Dragon“ bylo příjemné retro do let osmdesátých, let největší slávy, „Master Of The Moon“ mi přijde jako počin až zbytečný. Je to stále tentýž hard rock a la DIO, ale už mu chybí jiskra. Po více jak třiceti letech tvůrčí činnosti se ale není čemu divit. Však tento chlapík malý postavou, ale veliký svým hlasem je jednou z nejvýznamnějších hard rockových postav a tři desetiletí jsou přeci jenom dost. Totéž potkalo i jeho někdejší kolegy BLACK SABBATH, kteří až na pár písní se soustřeďují hlavně na vydávání „Best of…“ alb se stále týž skladbami v jiném pořadí. Ritchie se nadobro odebral na odpočinek v náruči své ženy na staré hrady a zámky. Dlouholetý rival Ozzy se sice na odpočinek zatím nechystá, ale to jen „zásluhou“ Sharon. Vraťme se ale zpět „Pánu měsíce“. Sestava se oproti předchozímu albu příliš nezměnila. Kytaru opět tříme Craig Goldie, za bicími sedí Simon Wright, jen na basu si tentokrát zahrál Jeff Pilson. Ten se v Diově sestavě objevil již několikrát, vzpomeňme například na „Strange Highways“. Když už jsem u tohoto alba, nemohu si odpustit poznámku, že DIO své nejlepší alba nahrál vždy po odchodu z BLACK SABBATH. O „Holy Diver“ nikdo nepochybuje, „Strange Highways“ však rovněž považuji za jedno z jeho nejlepších. Navíc je na tomto albu značně čitelný odkaz výborného alba „Dehumanizer“, dnes příliš nedoceňovaný počin novodobých BLACK SABBATH. Kdyby si Ronnie na sezónu střihnul angažmá u Iommiho, třeba … Ale nechme nesmyslných úsudků.

Nejslabším prvkem na „Master Of The Moon“ je kytara a albu opět vládne rytmika Pilson/ Wright. Jen tak mezi řádky, Jeff Pilson na albu jen hostuje, na turné bude hrát Rudy Sarzo. Po rytmické stránce tu máme opět kvalitní hard rock staré školy, jenže to je vše. Albu chybí jakákoliv invence, kytarové parádičky, hudební nápaditost. Nezpívat tu starý známý hlas, tak o toto album pomalu ani nezavadím. Snad ještě „Living The Lie“ je dobře rozjetá píseň, ale i ta trpí zcela nezáživným riffem. Ronnie by se měl do budoucna poohlédnout po kreativnějším kytaristovi, pokud svá budoucí alba myslí vážně. „Master Of The Moon“ je jako lístek na vlak do rockové historie.