Píše se rok 2297 pozemského času a někde tam venku ve vesmíru se nepohne ani zrnko kosmického prachu. Všeobjímající přítmí pohlcuje paprsky hvězdného světla, urazivší tu delší, tu kratší dráhu, počítanou mnohdy na staletí a tisíciletí. Tenhle neviditelný pohyb je jediným, který se tu odehrával za posledních nejmíň milión let, ale není tady nikdo, komu by to vlastně vadilo. Ticho a prázdnota kralovaly tomuto bohy zapomenutému místu ještě před Velkým třeskem a není žádných pochyb, že tomu tak nejspíš bude pořád dál a dál, až po samotnou Věčnost.

Ale co se to děje? Neviditelné částečky vesmírné prostorové antihmoty se vyděšeně rozestupují, aby uvolnily místo nápadně velkému černému stínu, který se sem blíží neuvěřitelně pomalým tempem, skoro jako kosmický šnek na Mléčné dráze. U všech Nesmrtelných, co to jen může být? Velký černý stín připlouvá blíž a blíž, až se v něm v náhodném odrazu hvězdné záře dá rozeznat předmět tvaru kvádru. Co asi tak skrývá? Ale nejsou tu žádné ruce, které by to zjistily. A tak velký černý stín pluje pomaloučku dál a na jeho vrchní straně je po chvíli vidět ošoupaný nápis v jakési neznámé řeči, „EARTH, THE THIRD PLANET OF SOLAR SYSTEM“. Jenže, copak jsou tu nějaké oči, aby si to přečetly? Jistěže ne. Nebo ano? Velcí bohové, to je tedy věc! Velký černý stín té věci s tím divným nápisem překrývá náhle daleko, daleko větší stín, jehož druhý konec prozatím vůbec není vidět. Pomalu, jak se na vesmír sluší a patří, se posunuje nad první, teď už vlastně žádný stín, a pak nenápadně zastavuje. Kdyby to nebylo absurdní, dalo by se klidně říct, že je v tu chvíli kolem ticho jako v hrobě. Další nevypočitatelný odraz hvězdného světla prozrazuje, že povrch obrovského stínu je tvořen něčím kovovým. Uff, snad to není … JE, je to kosmická loď! Tak dlouho jsme se načekala, jakoby se tetelila zvířená zrnka kosmického prachu, a teď tolik zážitků najednou! A v té kovové lodi se něco pohnulo! Ve spodní stěně velkého monstra se cosi odšouplo stranou a za chvíli nato se ze stejného místa vynořily kleště. Roztáhly se, uchopily předmět ve tvaru kvádru a stáhly ho s sebou zpátky. Cosi se zase zašouplo zpátky a obrovitý černý stín, vrhaný kosmickou lodí, se pomaloučku rozjel dál v původně zvoleném směru. Nejbližší vesmírný prostor jakoby posmutněl.                  

Zato ona kosmická loď ožila. Podivná malá postavička, vězící v černém obleku se spoustou gumových hadiček, jenž mohl být klidně skafandrem, se sehnula a oběma rukama s pouhými čtyřmi prsty na každé z nich uchopila podivný kvádr právě vytažený z kosmu. Dlouhý zelený nos, na první pohled schopný samostatného života, přitom postavičce sjel z obličeje a začal kvádr hlasitě očichávat. Cosi nazlobeně utrousila, nos se vrátil na své místo a oba dva se rozeběhli směrem do lodi. V rozsvícené chodbě bylo vzápětí zřetelně vidět, že tou malou postavičkou byl jeden ze zástupců vesmírných Civilizací, říkejme mu třeba Marťánek. A Marťánek mazal, co mu jeho tři nožičky stačily, přímo do hlavní kabiny, kde se v té době zdržovalo několik dalších Marťánků a Marťanů. Všechny jejich oči, a že jich bylo, se pak společně stočily k příchozímu kamarádovi a jeho novému nákladu. Záhadný kvádr se bleskurychle ocitl na velitelském stolku a samotný velitel, Nejvyšší ze všech, a to nejen postavou, na něj zkoumavě pohlédl. „Uurychnep Vi^ast** Echmel~ehmed#,“ pronesl dutým hlasem a našinec by z toho pochopil, pokud by mu samozřejmě rozuměl, že si žádá intergalaktický slovník a translátor. Nejbližší z Marťánků mu ihned podal cosi maličkého, co si Nejvyšší zastrčil do malé přihrádky nad levým uchem. Velitelskou kabinou se ozvalo skřípavé zabzučení. Vzápětí nato Nejvyšší pohlédl na kvádr před sebou a hned ostatním vysvětlil, že to je obyčejná titanová krabice, obsahující poselství z jakési Země, třetí planety Sluneční soustavy, a že se jí v žádném případě nemusí bát. Přítomní Marťani radostně zasvištěli. Nejvyšší pak krabici otevřel a začal vytahovat různé předměty, nad nimiž marťanští kosmonauti šuměli úžasem. Nejdříve to byl jakýsi uvítací dopis, ale ten Nejvyšší odložil stranou na později. Hned potom vytáhnul kus látky se spoustou červených pruhů a stejnou spoustou bílých hvězdiček na modrém pozadí. „Íga^degahh~#,“ zašumělo to znovu kabinou a pro našince myslím není důležité, co v tu chvíli Marťani říkali. Nicméně Nejvyšší pokračoval dál. Rukama mu prošla tlustá kniha s nápisem „Bible“ (asi nějaký důležitý román, poznamenal Nejvyšší), obrázky obrovitánských jehlanů kdesi v pustině (v něčem podobném lítali ti z 18. Dimenze, napadlo Nejvyššího) a celá spousta dalších věcí a předmětů, kterým ani pořádně nikdo z nich neporozuměl. A potom se zastavil u placaté krabičky z nějakého průhledného materiálu, v níž byl vložen jakýsi stříbrný kotouček. Nejvyšší jej vyňal, a protože mu nápadně připomínal zvukové médium, vložil ho do čtecího zařízení. Do ticha velitelské kabiny se náhle ozval ohlušující rachot. „Ooch*kchu^^Yinea~#,” zbledli všichni přítomní, což by u nás znělo nejspíš jako co je to za příšerný randál, jak tohle může někdo poslouchat. Nejvyšší vzápětí přerušil přehrávání, vrátil kotouček do krabičky a posunul si jí blíž k očím. Bylo na ní napsáno „GAMMA RAY – Somewhere Out In Space“. „Vjekka Chi** Oku~Bhi#Ngoa#,“ zahuhňal Nejvyšší. Po našem by to znamenalo něco v tom smyslu, že je to pro něj sice divné a nepochopitelné, ale když už jim to posílají jako symbol své civilizace, tak to zřejmě musí být něco opravdu úžasného.