OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nekorunovaní králové amerických death metalových „houpaček“ DYING FETUS mají za sebou, jak známo, poměrně pohnutý osud. Když kapelu před pár léty opustila většina její členů, přičemž zůstal jen ten zákládající – kytarista a vokalista John Gallagher – vypadalo to s DYING FETUS bledě. John však potápějící loď pod hladinu nepustil a zanedlouho sehnal nové dobrovolníky a ani nová nahrávka na sebe nenechala dlouho čekat. Album „Destroy The Opposition“(2000) však mezi skalními příznivci způsobilo značné zklamání a nezřídka jsem z mnoha úst slyšel názor, že tahle kapela jde definitivně do sr...k. Poměrně nevýrazná živá vystoupení dávala podobným názorům spíše zapravdu, a tak nezbývalo než čekat, jestli následující nahrávka bude definitivním hřebíčkem do rakve kdysi velmi nadějné bandy, anebo novým odrazovým můstkem ke „světlým zítřkům“.
Rok 2003 tedy přináší vydání nanejvýš očekávané desky „Stop At Nothing“ a mám-li si sám odpověď na předchozí otazníky, tak onen odrazový můstek se nakonec postavit podařilo. Nedá se však říct, že by stál na bůhvíjak pevných základech, ale stojí a to je hlavní! Je jasné, že kvality „Purification Through Violence“(1996) a hlavně „Killing On Adrenaline“(1998) jsou už pro DYING FETUS zřejmě navždy nedostižné, ale stále je tady dostatek prostoru pro vytvoření slušné death metalové nahrávky, což se kapele povedlo. John je už ostřílený mazák a moc dobře ví, jak decentně vykrádat sebe sama a nepůsobit přitom nudně, natož vyčpěle. „Stop At Nothing“ prostě přináší toliko typické DYING FETUS postupy spočívající v již zmiňovaných houpavých rifech s nezbytnými agresivními až hardcoreovými kytarovými nájezdy. Slušivě vyvedená sólíčka (není jich zas tak moc) jsou pouze doplňkem této death metalové jízdy a důraz je přeci jen více kladen na rychlost a agresi, tak, jak už jsme u této kapely po léta zvyklí. Nechybí samozřejmě ani kvílivé a disharmonické vyhrávky a výtečné dvojhlasy (spíš dvojchropoty), další to poznávací znaky DYING FETUS, díky kterému získali v dobách svých prvních nahrávek značně originální vyznění. Vše opatřeno výborným zvukem. Dle mého názoru tím nejlepším, jaký kdy DYING FETUS měli. Hlavně nazvučení kytar je vskutku lahůdkové.
Popravdě řečeno, na popisovaných postupech už v dnešní době není moc vylepšovat a kapela tak zcela logicky volí „bezbolestnou“ cestu rezignace na nějaký hudební vývoj vpřed. Ono se ani není čemu divit, protože fanouškovská obec je poměrně konzervativní a jakýkoliv hudební experiment by v podstatě znamenal cestu do slepé uličky. Otázkou také zůstává, jestli na nějaký vývoj má tato kapela dostatek invence a schopností...
Čert však vem vývoj! Tím nejpodstatnějším faktem zůstává, že DYING FETUS tímto materiálem své věrné příznivce zklamat nemohou. Právě naopak, přinášejí jim velmi dobrou death metalovou nahrávku, která bez problémů válcuje většinu současné produkce a krom kvalitní muziky přináší i jedno zjištění – a to, že s DYING FETUS se ještě pořád musí počítat!
CD k recenzi poskytli Day After records
Slušná práce mnohými dnes již zapovězené kapely, která má však stále co říct. Pro vyznavače us brutal death metalu rozhodně přínosná nahrávka.
7 / 10
John Gallagher
- kytara a vokály
Sean Beasley
- basa
Vince Matthews
- vokály
Mike Kimball
- kytara
Erik Sayenga
- bicí
1. Schematics
2. Forced Elimination
3. One Shot, One Kill
4. Stop At Nothing
5. Institutions of Deceit
6. Onslaught of Malice
7. Abandon All Hope
8. Vengeance Unleashed
Make Them Beg for Death (2023)
Wrong One To Fuck With (2017)
Reign Supreme (2012)
Descend Into Depravity (2009)
War Of Attrition (2007)
Stop At Nothing (2003)
Destroy The Opposition (2000)
Killing On Adrenaline (1998)
Purification Through Violence (1996)
Infatuation With Malevolence (1995)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Relapse Records / Day After
Stopáž: 35:40
Produkce: DYING FETUS a Steve Carr
Studio: Hit And Run Studios, Rockville - Maryland (USA)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.