OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poláci z Vox Mortis nás obšťasnili velmi sličně vyvedeným splitkem dvou tamních deathových kapel, HERESY a CICATRIX. Zvuk obou nahrávek je na poměrně slušné úrovni a barevnému bookletu s texty se také nedá nic vytknout. První z kapel zde přináší poměrně slušnou porci brutálního death metalu, na němž jsou vlivy U.S. scény celkem patrné, prostě nášup se vším všudy, technicky zvládnutý.
Pět skladeb ovšem jako celek působí poněkud fádním dojmem, HERESY obvyklý lepší průměr nijak nepřekračují a klasické postupy příliš nerozvíjí. Řádně nabroušené rychlé kytary, spolehlivý basový základ, obstojně sypající bicí a murmur jaksepatří - klasika. Vokál se sice v té smršti poněkud ztrácí, ale tento menší lapsus v nazvučení ani příliš nevadí.
Na snímku ovšem na první poslech zaujme titulní skladba Kingdom Of Tire s originální chytlavou melodií, křížícími se a prostupujícími se riffy a pomalejším tempem, která zbylé fláky výrazně přesahuje. Texty mají dobrou úroveň, snaží se vyhnout obvyklým klišé a zahrnují mimo blasfemicky pojatých témat (Gloria Damnationi, Godhard) i pocity spíše existenciálně laděné (The Universe, Master Of Pleasure) a končí u téměř iracionálních vizí kolapsu ve věčném ohni uprostřed hory lebek (Kingdom Of Tire). Vcelku zdařilý počin... CICATRIX, smečka známá i u nás (i když na rozdíl od Slovenska jsme se jejího živého vystoupení zatím nedočkali), v materiálu z Disable v podstatě rozvíjí linii, započatou jejich prvním demáčem Unearth (1996). Od té se ovšem nejen změnila sestava (po odchodu kytaristy chopil pádla dosavadní basák Bartek Trojanowski a vokalista Janek Brodowski se navíc ujal basy).
Kapela i takto oslabená na sobě zapracovala a podařilo se vychytat některé mouchy, patrné na (i když jinak velmi slibném) prvním demu. Výraz CICATRIX je poměrně originální. I když nezapře kořeny v deathu brutálnějšího ražení, nesází na údernou rychlost, ale volnější tempo a výraznou, spíše méně komplikovanou linku. I s jednou kytarou CICATRIX docílili maximálně hutného zvuku, byť atmosféričtěji laděného, a vokální složka zde má silnější úlohu, než bývá zvykem (s čímž konvenuje lyrika skvěle nafrázovaná do muziky a odpovídající nazvučení). Disable zaručuje silný zážitek, působí až chorobně morbidně-dekadentním dojmem a dýchá atmosférou rozkladu a zmaru, kterou texty skladeb, jež lze bez nadsázky označit za nadprůměrné, jenom umocňují. Všechny do jednoho jsou velmi inteligentně pojatými i zpracovanými úvahami o sebevražedných myšlenkách, únicích do vnitřního myšlenkového světa hraničících s nihilismem, popření všech morálních měřítek i hodnot, včetně negace náboženství, přesněji řečeno kristovského mýtu... k čemuž odkazuje i zajímavě zpracované logo, jehož součástí je právě onen ukřižovaný “Spasitel”. Nelze než doporučit !!!
8 / 10
Vydáno: 1997
Vydavatel: Vox Mortis
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.