Kniha „Čtyři roční doby“ od Stephena Kinga, jehož jistě netřeba hlouběji představovat, českému čtenáři nepřináší klasický román, jak bývá nejčastěji v případě tohoto amerického spisovatele zvykem, nýbrž čtveřici literárních útvarů, jež by se nejlépe daly nazvat dlouhými povídkami resp. novelami. Na tom ovšem není nic divného, neboť Kingova povídková tvorba je rovněž pověstná a už i u nás se objevilo několik prací, shrnujících právě tenhle typ autorovy produkce (naposledy to byl soubor „Nightmares & Dreamscapes“, vydaný u nás v letošním roce ve dvou knihách pod názvy „Dollanův cadillac“ a „Pátá čtvrtina“). Nezvyklost „Čtyř ročních dob“ lze tedy spíše hledat v tom, že ve všech čtyřech uváděných pracích se nedočkáme klasického hororového vyprávění, ale naopak příběhů s „obyčejným“ námětem, čerpajícím z pověstné a nevyčerpatelné autorovy studnice nápadů. V některých případech to znamená zápletky, které se mohou (či mohly) v dnešním reálném životě klidně odehrát, v jiných pak situaci, kterou si doopravdy dovedeme představit jen velmi těžko, nicméně o horor v pravém slova smyslu se nejspíš skutečně nejedná, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou. Avšak nejúžasnější na tom všem je, že Kingovo vyprávění na vás i přesto dýchne zvláštní, dechberoucí atmosférou, která vás dokáže vtáhnout i přes fakt, že čtete například jakési zdánlivě banální vyprávění o chlapecké cestě za dobrodružstvím, na jehož konci si ani pořádně nemůžete uvědomit, co jím vlastně chtěl autor říct („Tělo“). To ovšem nesmíte zapomenout, že podepsán je Stephen King.

První, dnes už notoricky známou novelou, je „Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank“, která se spolu s „Nadaným žákem“ dočkala už druhého tuzemského vydání, na rozdíl od zbylých dvou prací, u nás dosud nepublikovaných. Důvod oné notorické známosti je na první pohled zřejmý - celovečerní film “Vykoupení z věznice Shawshank“ s Timem Robbinsem a Morganem Freemanem v hlavních rolích, natočený právě na podkladě uvedeného díla, a naštěstí zvládnutý tak, že jako jeden z mála filmových přepisů Kingovy tvorby bezpochyby dosahuje kvalit knihy, tedy v případě „Shawshanku“ zejména dokonale přenáší onu zvláštní poetiku, která je z literární předlohy cítit na míle daleko. Až na drobné detaily je navíc film také věrným obrazem děje v novele samotné, takže ten, kdo dosud měl zkušenost pouze s jedním z obou zpracování, by při druhém seznámení určitě neměl být zklamán. „Příběh o věčné naději“, jak jej v podtitulku nazval sám autor, vyprávějící na pozadí života v jedné z nejtvrdších amerických věznic o lidské víře v lepší budoucnost, pro níž je ovšem občas potřeba přiložit také ruce k dílu, je k tomu ostatně předurčen.

V pořadí druhá, nejdelší novela „Nadaný žák“, s podtitulkem „Příběh o zkaženosti“, je oproti tomu umným zpracováním jakéhosi novodobého thrilleru, v němž se King zamýšlí nad tím, jak to asi vypadá, když se v obyčejném lidském jedinci rodí masový vrah. Místo pro poetiku tu není pražádné a zbývá jen nepřehledná pláň plná zmaru a nenávisti, na první pohled bez jakékoliv příčiny, vždyť co by také mohlo pro třináctiletého amerického kluka znamenat, když v rodném městě v jednom ze starších spoluobyvatel odhalí dlouho a usilovně hledaného nacistu. Jenže cesty lidského osudu a podvědomí jsou nevyzpytatelné, a tak se nám z nenápadné hry na kočku a na myš, na jejímž počátku si malý Todd Bowden nechá od Kurta Dussandera výměnou za to, že jej neudá, vyprávět příběhy z nacistického tábora v Patinu, stane opravdová a zatraceně reálná hra lovců a obětí. 

Další pomyslnou hru můžeme vysledovat i ve třetím dějství „Tělo“, s podtitulkem „Příběh o nevinnosti“. King se zde nenápadně vrací do svého dětství a popisuje všední realitu klukovského světa, plného lákavých dobrodružství, mnohdy skrytých za na první pohled nesmyslným výletem ke ztracenému tělu chlapce, po němž je vyhlášeno pátrání, a které se skrývá kdesi v lesích sražené pod náspem železniční trati. Pointa příběhu je pečlivě uschovaná v setkání lehkosti a bezstarostnosti dětského srdce (na její okraj, který má dokreslovat tuhle méně závažnější polohu, jsou zařazeny smyšlené povídkové pokusy jednoho z hlavních hrdinů, z nichž ten pod názvem „Pomsta Čuňase Hogana“ s vyprávěním o jednom nechutném konci soutěže v pojídání koláčů přináší dokonalou ukázku skutečné ironie) se studenou a ošklivou smrtí, jejíž rozměr narůstá na pozadí střetu se světem dospělejších a neodvratným násilím z toho pramenícím. Jak je výše patrno, ze všech čtyř příběhů je v tomto případě nejsložitější dostat se k jádru věci, protože po přečtení v člověku zůstane velmi hluboký dojem a zároveň protichůdný pocit, že se vlastně nic tak složitého a závažného neodehrálo. Ale právě to je ten efekt, díky kterému se King tak dobře čte, a díky němuž autor dokáže z maličkosti vykouzlit velikánský zážitek.                           

Závěr knihy v podobě „Příběhu o smrti a přežití“, nazvaném „Dýchací metoda“, naproti tomu přináší lehké „mentální vydechnutí“ v historce o mladé těhotné ženě, která je tak unesena novou dýchací metodou svého ošetřujícího gynekologa, že ji to velmi výrazně poznamená i v okamžiku její tragické smrti těsně před porodem. Kingova nejsilnější stránka, tedy hororové téma, je zde nejhmatatelnější, a to tím spíš, že historka samotná je vyprávěna v rámci pravidelných seancí jakéhosi podivného pánského klubu, o jehož pravé podstatě se můžeme jen dohadovat. Ale přestože vám povídka sama asi mnoho strachu nenažene, zase jsme u toho, že i tady zůstáváte v napnutí minimálně až do samotného konce a vsadil bych se, že mnozí i ještě déle. Tak jak to má zkrátka v takových případech být, a jak tomu v drtivé většině těch Kingových „případů“ nejspíš je. Tedy ne že bych chtěl být špatným vykladačem karet či čtenářem z logru, ale mám prostě takový dojem, že „Čtyři roční doby“ zase jednou ukázaly Kingovo jméno ve velmi pozitivním světle, obzvláště když díky jim dokázal na chvíli pověsit své nejtemnější vize na hřebíček. On i ten nejšťavnatější řízek se totiž jednou může přejíst, a člověk si pak prostě musí dát něco „lehčího“, aby zase mohl pokračovat ve žranici, nemám pravdu?