Stěžejním úkolem pro prakticky nejsilnější sestavu, kterou kdy GAMMA RAY měli, a která se stabilizovala již na předchozím albu „Somewhere Out In Space“ (kromě Kaie Hansena a Dirka Schlächtera, který přesedlal na baskytaru, ji tvořili a dodnes tvoří ještě Henjo Richter (g.) a Dan Zimmermann (dr.)), bylo nahrát album hodné následovat svého předchůdce. Na tom ovšem není nic divného, to je přece stěžejním úkolem prakticky pro každou kapelu, která se chce dál vyvíjet a pokračovat v autorské tvorbě. Zvláštnost a obtížnost tohoto úkolu pro GAMMA RAY ovšem tkvěla v tom, že „Somewhere Out In Space“ bylo po čertech výborné album, pročež samotný proces nahrávání musel být ze strany kapely veden s maximální obezřetností, aby si neuřízla ostudu. Veškeré obavy se však ukázaly být lichými, protože jednak Kai už od „Land Of The Free“ zrál jako vínečko, což samo o sobě bylo dobrým znamením, a jednak se na psaní nového materiálu podílela celá kapela (včetně bubeníka Zimmermanna), a to se nakonec také ukázalo být správnou volbou. A tak se zrodilo prakticky druhé pokračování „Somewhere...“, nikoliv identické jako stotřetí a stočtvrtý díl latinskoamerické tele-novely „Santa María Muchachos“, ale naopak ladně a nenásilně navazující na všechno to, co se posledně tak povedlo, včetně nádherného obalu s kosmicko-fantasticko-historickou variací alá velkofilm „Hvězdná brána“.

Úvod alba nepřipraveného posluchače možná tak trochu překvapí až nečekanou tvrdostí (v rámci Paprskovitých možností, pochopitelně), ale podle mě se v tomhle směru nic zásadního neděje. „Anywhere In The Galaxy“ je prostě jen tím, o čem jsem už mluvil – ladným a nenásilným navázáním na předešlou desku. Ostatně starý známý melodický refrén téhle skladby a kompletní následující kousek „Razorblade Sigh“ to jenom dokládají. GAMMA RAY hrají přece speed metal, ne? Jistěže, a to velmi kvalitní. Nicméně nejsou živi jenom jím, protože s kusem pořádné melodie se dá zahrát cokoliv, tak jako to hrávali HELLOWEEN, jejichž „I Want Out“ slyším od začátku až dokonce v „Send Me A Sign“. A to i když tuhle skladbu kompletně složil Henjo Richter, člověk, který s HELLOWEEN neměl nikdy nic společného. Autorským překvapením ovšem není konec, jak jsem už ostatně naznačil, neboť do dění na CD výrazně promluvil i bubeník Dan Zimmermann, podepsaný pod speedovými tutovkami „Gardens Of The Sinner“ a především „Strangers In The Night“, kteroužto bez ostychu pasuji na největší tahák desky. Tahle skladba vám totiž přímo vpumpovává adrenalin do žil, přímo rozběsňuje stav vaší mysli na nejvyšší možnou úroveň i přesto, že během klasické dvoukopákové „jízdy“ zařazuje několik oddychových zastávek s ubráním na tempu. A její účinek se alespoň v mých uších násobí tím spíš, že je to skladba od bubeníka, tedy muzikanta, který obecně moc netvoří a nefušuje do řemesla ostatním v kapele. Nicméně přesto nejsou GAMMA RAY živi jenom Zimmermannem a tak se do společné kasy počítají i příspěvky ostatních. Nejvíce samozřejmě přihodil tehdy už o hodně méně absolutistický monarcha Kai (krom již zmíněného úvodu třeba ještě krásný 9-ti minutový závěrečný monument „Armageddon“ nebo stadiónovou vyřvávačku alá MANOWAR „Heavy Metal Universe“, podle níž mimochodem docela jistě poznáme, že GAMMA RAY hrají i heavy metal), ale v dobrém světle se představili i oba zbývající strunobijci Richter (krom zmíněné „Send Me A Sign“ ještě příjemná, i když tuctová „Wings Of Destiny“) a Schlächter (klasika bez komentáře „Hand Of Fate“). A aby těch rozličných přístupů k tvorbě nebylo málo, dozdobila kapela album solidní cover verzí unylého hitu PET SHOP BOYS „It´s A Sin“, který se v jejich provedení dá konečně docela dobře poslouchat. Takže konec dobrý, všechno dobré?

Asi ano. Respektive, jistěže. GAMMA RAY nezůstali na „Powerplant“ své pověsti nic dlužni a odvedli pořádný kus poctivé práce. Vím, že to zní trochu proletářsky a nadneseně, ale nemám pocit, že by skutečnost šlo vystihnout ještě lépe nějakými vybranějšími slovy. Po soustředěném poslechu alba byste totiž měli získat jakýsi pocit přirozeného uspokojení (v jednotlivých případech možná málem až nadšení), jakousi uklidňující víru v to, že speed metal ani na konci druhého tisíciletí nebyl zdaleka mrtvým a nicneříkajícím stylem. A o tom všem to vlastně je. O tom, že GAMMA RAY hrají přece speed metal, ne?