Vydat „Skeletons In The Closet“ určitě nebyl špatný nápad. V běžné praxi oficiálních živých nahrávek, které jsou v drtivé většině přehlídkou toho, co ta která vydávající kapela považuje za nejdůležitější okamžiky své tvorby, respektive největší hity, je totiž přístup GAMMA RAY v tomhle směru minimálně zřídka vídaným jevem. Vyhnat kostlivce v podobě již dávno živě nehraných skladeb ze skříně, pardon, ze záchodu, protřepat je na pořádném turné (zdali si na ně ještě někdo vzpomene) a pak z nich zvěčnit album, z nějž bude patrné, že kapela má ráda úplně všechny svoje skladby a úplně všechny je také pořád schopná zahrát, to už tady dlouho nebylo. Otázkou druhou ovšem je, jak tohle všechno přijmou fanoušci. Sám si moc dobře pamatuji, jak mě při vystoupení GAMMA RAY v rámci „Wacken Open Air 2003“ nejprve tak trochu zaskočilo, že se bude hrát právě materiál z nadcházejícího předmětného „živáku“, a že na klasické hity typu „Lust For Life“ či „Valley Of The Kings“ tím pádem nedojde. Ale zklamání mě za chviličku přešlo, protože koncertem i tak válcoval a nedal mi možnost nějak víc přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby bylo. Jestliže tím pádem tedy smím soudit právě za fanoušky, pak přesně touhle vlastností (či schopností) se může pochlubit i „Skeletons In The Closet“. Zaposloucháte se do něj, necháte se unést na příjemně melodických kovových vlnách, a za chvíli vám bude úplně jedno, která píseň právě zní, hlavně když se nástrojů budou pořád držet GAMMA RAY. A sním svůj skalp i s hučkou, řekla by nejspíš legenda plání Divokého západu Sam Hawkins, jestli právě tohle není tou nejlepší vizitkou pro koncertní album.

To však zdaleka není vše, co si na nás Hansenovci přichystali. Další devízou 2CD je dozajista křišťálově čistý zvuk, v němž je výrazně slyšitelný i ten nejmenší detail, naživo mnohdy jen těžce nazvučitelný. Leckoho by v té souvislosti nejspíš mohlo napadnout, že samotné hrubé a neupravené nahrávce se nejspíš pomáhalo ve studiu, a mě v tomto případě nezbývá než souhlasit s tím, že se tak asi doopravdy stalo. Tvrdit to stoprocentně pochopitelně nemůžu, ale toho perfekcionismu je na můj vkus až příliš, zejména vzpomenu-li si na první „živák“ GAMMA RAY „Alive ´95“, oproti němuž zde třeba takový Kai zpívá přímo neuvěřitelně bezchybně a čistě. Ano, mohl se v mezičase vyzpívat, ale stejně. Kdyby takhle kapela hrála standartně a měla vždy podobně šikovného zvukaře, asi by se k nahrávání klasických řadových alb nemusela poroučet do studia. V každém případě ale nejsem nepřítelem podobného „dolaďování“, pročež mě zvuk alba potěšil, nehledě k tomu, že druhý extrém (tj. zaznamenání koncertu bez jakékoliv další úpravy) si už kapela vyzkoušela (viz. výše), a tak má dozajista právo i na takovou prezentaci.

Divácká kulisa, myšleno tedy co do hlasitosti a srozumitelnosti, je tím pádem také na výsostné úrovni, což vynikne především při „kontaktních“ pasážích, typických (jak jinak) pro podobné koncerty. Vyvolenou skladbou se v tomto případě stala „Heavy Metal Universe“ z alba „Powerplant“, zřejmě nejvhodnější kandidát pro takové účely. Ostatně, GAMMA RAY jí v tomtéž provedení se zařazením roztleskávání a rozezpívávání publika nejspíš dřeli poctivě na celém turné. Čemuž, nemýlím-li se, nasvědčuje i fakt, že když jí zahráli před IRON MAIDEN v říjnu loňského roku ve Sportovní hale v Praze (vzpomínáte?), zněla tehdy Kaiova hláška o tom, že křik publika je slabý, „že je to tak na malé město, ale ne na vesmír“, tedy úplně stejně jako na desce samotné. Jako kdybych v tom zase cítil něco perfekcionistického, samozřejmě v tom lepším slova smyslu.                    

A tak tedy shledávám být „Skeletons In The Closet“ slušným, dokonce bych řekl až téměř výstavním, „živým“ albem. Nemalou měrou se na mém přesvědčení podílí právě onen řekněme zodpovědný přístup kapely, který cítím za vším, co tuhle nahrávku přestavuje či symbolizuje. A i když si za takovou zodpovědnost lze dosadit lecos, jedno je jisté – GAMMA RAY nejsou z těch, co by nás chtěli vodit za nos. To by totiž sáhli po úplně jiných kostlivcích z úplně jiného hřbitova a ani by se při tom nezačervenali. Což se, podotýkám, nestalo, čili ortel musí být zcela jednoznačný. Nad tímhle albem není radno ohrnovat nos.