Terry Pratchett se vyplatí, neboť je v našich luzích a hájích už nějaký ten pátek nepřetržitě v kurzu. Vyplatí se do té míry, že jeho knihy vycházejí v neustávajícím příboji dotisků a dalších vydání, vyplatí se do té míry, že trh je zaplaven různými doplňky k jeho zeměplošskému eposu. V tomtu ohledu může mu konkurovat snad jen staříček Tolkien, což (mezi námi), dělá z vousatého Angličana s nezaměnitelným humorem slušný fenomém. Proti Vildovi Shakespearovi je to ale pořád ořezávátko. Tenhle Vilda je v kurzu už dobrých 400 let a jeho hry dnes a denně zaplavují jeviště. Pravda, v prodeji merchandisingu trochu zaostává, ale to nic nemění na faktu, že je sakra formát. A když spojíte Vildu a Terryho dohromady... to by v tom byl čert, aby nevzniklo skvělé představení!

Dramatizace Soudných sester okupuje Divadlo v Dlouhé už přes tři roky a slaví nemalé úspěchy (přičemž uznání samotného autora je asi tím nejhlasitějším). Není se co divit. Je to výtečné představení od počátku do konce – zralé, dotažené, barevné, inteligentně vtipné, zábavné, dobře stylizované do alžbětinského hávu. Ačkoli právě Soudné sestry jako knihu nemám rád, jejich divadelní hábit je naprosto padnoucí. Příliš už nejsem pamětliv knihy samotné, ale v dramatické podobě se stává výtečnou a čitelnou parodií na diskurz alžbětinského divadla se vším všudy, plus samozřejmě zahrnuje všechny ty k popukání vtipné figurky, kterými Zeměplocha proslula. Působivý dojem je podepřen o dokonalé kostýmy, které se pohybují na pomezí pozdní honosné gotiky a renesanční módy 16. století, přičemž jsou opepřeny nepostradatelnými fantasy elementy, které zdůrazňují charaktery postav (zlá lady Felmetová má bojovně zdvižený můstek ňader, Bábi Zlopočasná nosí nepostradatelný vysoký klobouk, proklaný několika vidlicemi, Smrť se odívá do šviháckého pláště s rukavicemi, za které by se nemusel stydět ani fanoušek black metalu). Jeviště je pojaté neobyčejně flexibilně, neboť představení stojí na dynamické změně prostoru a takřka filmovém měnění perspektiv pohledu. V jeho centru stojí karusel s dvěma velkými rameny, jehož otáčením se dociluje změny interiér, exteriér, celé jeviště je pak „zalidněno“ bizarními sochami a chrliči, které všemu dodávají čarodějně morbidní nádech.

Zápletka se okatě hlásí (nejen) k macbethovské látce. Lady Felmet navede Vévodu Felmeta, bratrance krále Verence, k vraždě. Po ní však zmizí koruna a prvorozený syn, přičemž náhlým vývojem událostí zmatený král se stává kvůlivá své neinformovanosti ve věcech posmrtných duchem. Synáčkovi pomůže trio čarodějnic vpravdě macbethovských – vždyť také vstupují do hry Shakespearovými slovy: „kdy my tři se zase sejdeme ve větru a plískanici?“ a pokračují po pratchettovsku: „co třeba v úterý“. V následné dějové skrumáži rozeznáme vlivy Hamleta, Richarda II., Bouře a námel dalších shakespearovských klasik, které jsou rozpuštěny do pestrobarevného kabaretního pásma s několika tanečními a pěveckými výstupy, všudypřítomným parodickým nádechem (politika, umění, mezilidské vztahy, to vše Pratchett dovede trefně karikovat a Briggs tyto přednosti pro divadlo optimálně zachoval) a hlavně báječnými hereckými výkony – trio čarodějnic (Vicenová, Pokorná, Sedláčková) je dokonale charakterizováno mluvou, gestikulací a vůbec celkovým vystupováním, díky němuž postavy nesplývají, ale jsou každá samorostlou ukázkou dobrotivého čarodějnictví. Za vůbec nejlepší výkon nutno označit smutného šaška Verence v podání Miroslava Táborského, který je protaženou rodovou linií bláznů z Krále Leara či Večera tříkrálového. Všechny role jsou obsazeny a okostýmovány s neobyčejnou citlivostí, a to navzodry faktu, že někteří herci pokrývají i 5 rozdílných postav. Nepostřehnete to. Scénická hudba je s výjimkou titulní písně o píchání a swingujícího Smrťe trochu nevýrazná, o to výraznější je však bohatá práce se světly a jevištním prostorem... Skutečně lze uvěřit tomu, že celá plocha jest jevištěm a všichni jsme herci na jevišti plném bláznů, čarodějnic, trpaslíků, podvodníků a zlodějů, co plní přesně stanovené kvóty a nadbytek vrací.

V Dlouhé se povedlo vytvořit neobyčejně dotaženou komedii, na které si smlsne divadelní labužník i začátečník, Pratchettův fanda i odpůrce. Proč? Protože je to dobré divadlo. Vědí, o čem hrají a vědí, co tím chtějí říct. Vědí proč hrají. Chtějí pobavit a baví. Uprostřed rozmáhajícího se balastu postmoderního divadla, které mnoha složitými slovy říká jen to, že neříká nic, je tenhle kousek příjemně staromilskou ukázkou toho, co divadlo bylo, je a doufejme že i bude. Zrcadlem.