V hlubinách země, pod ochrannou klenbou kořenů mýtického jasanu splétají tři sudičky (Norny) Urd, Skuld a Verdandi neúnavně lidské osudy do tvaru obrovské pavučiny Wyrd. Co jeden osud, to jedno vlákno. Každý den jejich práce je jiný, neboť i lidské osudy jsou jiné a délka vláken vymezující jejich trvání je různá.

Naše Norny mají celkem štěstí, že nespřádají vlákna děje takových nahrávek, jakými nás již léta v poměrně pravidelných intervalech zásobují švédští melodici AMON AMARTH. Jejich dny, kdysi pestřejší Bifrostu, by se rázem staly šedými, tváře sudiček by zdobil jen kyselý škleb a skromný podzemní příbytek by namísto radosti nad dobře vykonanou prací ovládlo pouze roztrpčení, neboť z dřevěné cívky by se se skřípěním odvíjelo pouze jedno jediné nekonečně dlouhé vlákno. Osobně mě celkem oslovila jeho první dlouhometrážní porce "Once Sent From The Golden Hall" (1997), která v té době představovala velmi svojskou a svým způsobem i originální fúzi melodického heavy/death metalu a rozmáchlých epických pasáží plných vikingského heroismu. S dalšími nahrávkami však svěžest AMON AMARTH pomalu mizí do ztracena a střídá jí nepříjemná pachuť jakéhosi průměrného beztvarého prefabrikátu, jež je schopna bez vážnějších problémů vyprodukovat každá druhá kapela. Švédové si prvním albem sice s úspěchem definovali svůj styl, laťku ale nastavili vysoko a dodnes je pro ně zhola nemožné jí jakýmkoli způsobem ztéci. "Fate Of Norns" je jednoduše dalším dílem košaté soap opery na téma "tvůrčí impotence" nebo chcete-li jinak : "jak bezostyšně stále do kola vykrádat sebe samého". Ano, album sice disponuje výborným zvukem, má přesvědčivou produkci, vychází pod křídly kvalitního labelu, ba i zajímavou lyrikou se může pyšnit... ale co je to všechno platné, když totálně schází jakýkoliv náznak skladatelské invence? Vzpomínám si, jak jeden můj nejmenovaný kolega nedávno použil v sumáři recenze na poslední Emmerichův film "Den poté" velice sympatický a hlavně výstižný termín - a sice "eyecandy". Dovolte mi v kontextu tvorby švédských Vikingů tento výraz mírně poopravit a zaměnit v něm jeden smyslový orgán za druhý. Death metal "earcandy" - to jsou AMON AMARTH v celé své kráse.

Aktuální album přináší tedy další várku hypnotických zatěžkaných riffů a chytlavých (ale zoufale triviálních a prvoplánových) melodií v kombinaci s epickými prvky. V recenzi na minulé album "Versus The World" jsem tady AMON AMARTH chválil za jistý posun dopředu a to právě díky implementaci většího množství zmíněných epických momentů. Dnes je ale znovu vše při starém, epická úroveň klesla volným pádem na povinné minimum a opět zbyla základní jednoduchá kostra, kterou mládenci s tak velkou slávou presentovali na velmi slabém albu "The Crusher" (2001). AMON AMARTH zůstali definitivně stát na místě, abdikují na veškeré inovace a pořád dokola omílají nejméně stokrát provařené postupy, které jako by vypadly z death metalového slabikáře pro první třídu. I když nevylučuji, že oddaní fandové budou při poslechu "Fate Of Norns" křičet v rozkoši něco o potvrzení kvalitativních pozic, pro mě bude deska navěky sloužit jako vesměs nerozptylující hudební kulisa nebo jako soundtrack k usínání.