Pro existenci finské melody partičky nemám jiné vysvětlení než prokletí. Muselo se to stát tak před dvaceti lety… v době, kdy velký světový král popu ještě udržel se na nohou, v tváři celistvé úsměv neměnný. Flamendry mladičké na pytlík (bonbónů) během turné svého po Finsku lákaje. Ale děti nezbedné utíkaly přerychle a Michaelův stárnoucí krok bolestivým pnutím pod kožeňáky tlumen, nestačil svůdným nožkám kmitajícím. Inu, pozvednuv ruce k nebesům vyřkl kletbu strašlivou, kde talent jejich popový zatrativ, v podřadnost metalu dobytčího uvrhl je a řitě jejich bělostné pod důtky Halfordova biče odsoudil. Co tedy zbylo dětičkám nešťastným z popového háje v nerozvážnosti mladistvé vykázaným, když um jejich jak sémě Michaelovo neposedné na světlo světa prýštit počal? V suitě metalové, štítů pozvedli a pod zástěrou tvrdosti kytarový pop drhnouti počali, jak kletba přikazuje. Však minutu každou snící o turné s Britney nejhvězdnější.

Jsou ovšem věci, které se zaklít nedají. Hoši ze Sonaty možná drhnou speed metal toho nejklasičtějšího střihu. Možná se najde mnoho progresivních mudrců, kterým se jejich produkce nebude moc pozdávat. To ale nemění nic na faktu, že je jejich hudba na poměrně vysoké kvalitativní úrovni a že si jí celkem s přehledem dokáží desku od desky obhájit. Pravda, používají k tomu víceméně stejné postupy a finty. Člověk si řekne: prostě jen složí extrahitovou písničku a je vystaráno. Jenže vtip je v tom, že jim to prostě vždy vyjde. A přiznejme si barvu. Vyšlo jim to i tentokrát. I když se to na první poslech třeba nemusí zdát. Dalo by se čekat, že novinkové album bude úplně stejné, jako to předchozí. Kupodivu tomu tak není. Co se od posledně změnilo je produkce. Kvalitní. To ano. Ale pro SONATU ARCTICU dost netypická. Oproti skočnému průzračnému zvuku si bere jejich nový materiál na bedra těžký, hutný a nezvykle neprostupný kabátek, což může nejednoho hitu chtivého popaře na první poslech dost vykolejit. Hudba tentokrát nesviští do hlavy úplně sama, ale musí se jí holt trochu pomoct ušima. Ne všechny skladby se také odehrávají ve třetí kosmické. Najdou se i kousky středně tempé, kousky akustické a světe div se i kousek lehce progresivně epický. Je jím devítiminutová skladba „White Pearl, Black Oceans“ se skvěle vychytaným sborovým refrénem mírně připomínajícím mocné studiové čáry z dílny BLIND GUARDIAN. Celé album zkrátka tentokrát působí usedleji, intimněji, méně hitověji a tak vůbec. Ale to je všechno jen zdání. Pod netradiční zešeřelou slupkou je klasická tradiční hitmakerovská melodika SONATY ARCTICY se všemi juchacími kudrlinkami a proprietami. Jen jedna věc mi není jasná. Proč album dostalo název po nemastném neslaném klávesovém preludiu, které se na desku moc nehodí a poněkud brzdí švih ostatních vypalovaček. K instrumentalizaci netřeba mnoho dodávat. Standardní jako vždy. Vše dostatečně kytaruje, basuje, bubnuje i klávesuje. Tony Kakko opět nahrál zpěvy asi tak v padesáti stopách, takže si i jeho vokálu užijete až až. Čeho se kupodivu nedostává je symfonika a orchestr. Je to trochu paradox, ale v době, kdy má orchestr (nebo něco co má znít jako orchestr – nejlépe český až moravský, úplně nejlépe z Hodonína) už úplně každý, se popařští Finové drží svého kopyta a do konečného výrazu žádné smyčce netahají. Ale to není špatně. Přiznám se že ještě vydržím tak rok a pak budu za absenci orchestru připočítávat bodíky za originalitu navíc. Ještě bych se měl asi zmínit o příjemně netradičních hammondkách, které SONATA ARCTICA využila poprvé v kariéře a maličko tak oživila materiál novým prvekem.

Zvláštní pozornost bych věnoval extra líbivému obalu, který v případě SONATY ARCTICY zcela odráží hudební složku. Trefný je i tentokrát. Je stejně jako kytary podlazený z optimistické modře do pesimisticky červené, přesto však oku lahodí a pokud ho budete zkoumat déle, určitě naleznete ve spodní části hladiny i nezbytné koníky. Finové si zkrátka se ctí stále drží svůj status silné kapely.