OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na začátku byli BURN THE PRIEST, kteří se v roce 1998, po vydání stejnojmenného debutu, přerodili do skupiny LAMB OF GOD. Pak se tito thrasheři z Richmondu vydali na cestu hledání vlastního místa na hudebním výsluní a postupně se propracovali až k loňské, velmi vydařené desce „As The Palaces Burn“. Tu produkoval Devin Townsend a vlastně zajistila skupině smlouvu s major labelem Sony/Epic. LAMB OF GOD zde předváděli technicky precizně zvládnutý thrash s různými stylovými odbočkami, směřujícími jednak do rytmicky komplikovanějších struktur lehce připomínajících MESHUGGAH, ale také do řvavého sekaného hardcoru. Townsendova produkční práce všemu dala ostře výrazný zvuk s dobře vyváženými nástrojovými linkami. Tolik k minulosti, co nám však přináší novinková deska?
„Ashes Of The Wake“ je první počin pro velké vydavatelství Sony/Epic a s tím samozřejmě přichází i otázka, zda se toto zařazení do komerčního kolotoče nějak odrazilo ve vlastní hudbě. Těžko na to odpovědět, každopádně zůstává faktem, že na minulé desce časté a neotřelé hudební výbuchy nasáklé Mešuge rytmikou i řvavou neuhlazeností poněkud ustoupili do pozadí a to co zbylo je hlavně thrashový korpus, který i díky značně standardnímu zvuku a produkci mnohdy působí velmi „starobylým“ dojmem. Nezbývá než konstatovat, že skupina, která na „As The Palaces Burn“ dokázala z thrashových základů vykouzlit velmi specifický a neotřelý mix, poněkud ztratila vlastní tvář. Jako by tito Američané slezli ze své větve a podnikli cestu ke kořenům a zpět, pěkně osahali výhonky mnohých větviček, přitom se však nepustili pevné struktury potrhanou kůrou pokrytého kmene; zaryli se do živné půdy až ke kořenům, ze kterých saje sílu taková spousta současných veličin, a pak si našli zpátky svoji větvičku. Ale už je to trochu jiná větvička než ta, ze které slezli. Asi je to větvička méně skrytá za hustým listovím, větvička honosící se znatelnější přístupností a nepostrádající úctu k „tradici“. Bohužel, takových větviček je koruna thrashového stromu plná. Nakolik je vše zapříčiněno přestupem k velkému labelu se dá těžko posoudit, ale už i hodně dopředu avizované hostování Chrise Polanda (ex-MEGADETH) a Alexe Skolnicka (ex-TESTAMENT) se ve výsledku jeví hlavně jako šikovný marketingový tah.
Nová deska LAMB OF GOD je prostě thrashovitější a umírněnější než se dalo čekat. Ale pokud se člověk s tímhle faktem smíří, zjistí, že thrash, který zde skupina drhne, není vůbec tak špatný. Nechybí ostře zasekávané riffy, rychle mizející postupy, změny tempa, řvavý a místy až ječivý vokál, i pomalejší pasáže kráčející podle neomylného tlukotu srdečního tepu bicích. Někde sice bzučení kytar sráží na kolena jistá předvídatelnost postupů, ale to většinou pánové rychle napraví komplikovanější technothrashovou vložkou, ostře zaseknutou změnou tempa nebo hardcorovým vydusáním. Kytarová sóla dají vzpomenout na dobu dávno minulé thrashové exploze, SLAYERovské riffování v deváté „What I´ve Become“ sice poněkud zkřiví tvář pamětníkům, kterým nezbyde než zamáčknout slzu, ale přesně podle hesla nejlepší na konec se dočkáme i parádní skladby „Remorse Is For The Dead“, která svojí proměnlivou, trhavě rozmanitou strukturou dá vzpomenout na desku minulou.
Těžko říct, zda tímto albem pokročili LAMB OF GOD dál nebo zpět, mnohým určitě bude současná podoba thrasherů z Richmondu vyhovovat. Ale podle mě svoji loňskou desku nepřekonali. Spíše to na mě působí jako sázka na jistotu.
PS: Pro „sběratele“ jen doplním informaci, že album vychází i v limitované 2CD edici, kdy na druhém disku najdete po jedné skladbě z minulých zápisů skupiny (včetně audio tracku z letošního DVD) a demoverzi „Laid to Rest“.
Thrash navozující vzpomínku na vzdálenou minulost, ale přinášející i dostatek současných elementů. Thrash drhnutý jako z učebnice, ale i zašpiněný mnohými příměsemi. To všechno jsou LAMB OF GOD.
7 / 10
Chris Adler
- bicí
Willie Adler
- kytara
Randy Blythe
- vokál
Mark Morton
- kytara
John Campbell
- basová kytara
1. Laid To Rest
2. Hourglass
3. Now You've Got Something To Die For
4. The Faded Line
5. Omerta
6. Blood Of The Scribe
7. One Gun
8. Break You
9. What I've Become
10. Ashes Of The Wake
11. Remorse Is For The Dead
Lamb Of God (2020)
VII: Sturm Und Drang (2015)
Resolution (2012)
Wrath (2009)
Sacrament (2006)
Ashes Of The Wake (2004)
Terror and Hubris (DVD) (2004)
As The Palaces Burn (2003)
New American Gospel (2000)
Burn The Priest (BURN THE PRIEST) (1998)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Sony/Epic
Stopáž: 47:41
Produkce: Machine
Studio: vlastní studio skupiny v Richmondu
Dobře to chlapci hnětajů! Ej věru tento sympatickým archaismem načichlý matroš je dokonalým společníkem při seancích spojených s třepáním palice a vztyčeným paroháčem. Z instrumentálního hlediska je vše v pořádku, a tak pokud vám nevadí až přílišná podobnost s řezničinami typu SLAYER, tak hups na to!
Tato nahrávka si na sebe skoro sama upletla oprátku. Na jedné straně z ní tryská velmi slušný muzikantský um s přesahy současného technického thrashe uchu velmi lahodícího, naopak v některých případech jdou snad hudebníci sami proti sobě a vytahují na světlo světa podivné pasáže zavánějící punkovou primitivností, jenž v protikladu k tomu "lepšímu" působí jako pěst na oko a odkazuje do minulosti. Nicméně jako celek příjemné zpřestření, proti němuž ,až na zmiňované, nelze mít podstatné výhrady.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.