Američtí písničkáři PEDRO THE LION nejsou na nezávislé kytarové scéně žádnými nováčky. Jejich novinka „Achilles Heel“ je již pátou řadovkou a stejně jako její předchůdci, obsahuje značnou dávku uplakané melancholie. Rockové písničky jsou zde přehrávány ve velmi poklidném, snivém stylu. Poloakustické skladby převážně velmi pomalé, upomínají na tvorbu britských COLDPLAY (zejména pak vokál Davida Bazana), či při občasném zvýšení napětí se zde setkáme se strnulou nervozitou RADIOHEAD tak, jako je tomu třeba hned v úvodní „Bands And Managers“.¨

Narozdíl však od svých mnohem známějších (a řeknu to bez obalu – mnohem lepších) kolegů postrádají PEDRO THE LION skutečně výrazné, dlouhověké skladby. Posluchač musí děkovat za každé zvýšení tempa či mírnou gradaci v refrénech, které jsou od slok ve většině skladeb k nerozeznání. K nejpovedenějším položkám tudíž řadím ty nejrychlejší. Tedy dvě střednětempé hitovky „Foregone Conclusions“ a „Discretion“, doplněné o celkem netypickou píseň ve stylu newyorských THE STROKES - „A Simple Plan“. Dále pak snad ještě příjemná ostrovní kytarová popina „Transcontinental“ ve stylu BLUR a atmosférická skladbička s Frusciantovsky vyzdviženou kytarovou linkou - „Arizona“. Zbytek alba se však slévá do jednolité a notně umírněné zvukové hmoty. Komorní slušňácké album působí velmi nudně a bez potřebné dynamiky. Nejslabší okamžik se však nachází až v jeho úplném závěru v podobě skladby „The Poison“. V té postrádám jakýkoliv náznak melodie a hlavně chuti po hraní. Jde jen o jakési sténání doprovázené laksními údery do strun akustické kytary. A tak mne zde napadla podobnost se scénou z jednoho příběhu českého filmu „KNOFLÍKÁŘI“, kde životem zdeptaný mladík přehrává svou tvorbu psychiatrovi. Díky skladbám zmiňovaným v této recenzi v pozitivním smyslu se však nahrávka od PEDRO THE LION udržuje zuby nehty v slabším průměru bodovací stupnice.

CD k recenzi poskytli Day After records