Vyhlášená pražská sauna – klub Rock Café, už ve své historii zažila nejednu bizarnost a úchylárnu, ovšem hermafrodit Genesis P-Orridge a jeho (anebo její?) psycho televize se vymyká i z řad nonkonformních hudebních subžánrů. Asi bych se měl stydět, ale toto skandální jméno mi ještě donedávna téměř nic neříkalo a to sám sebe dosti neskromně považuji za dobrého znalce hudební dekadence osmdesátých let minulého století, ke kterému se i datuje nejslavnější období tvorby této svérázné postavy.

Tuto mou naivní nevědomost však očividně nesdílí svým složením pestré publikum, které se sešlo ve velmi hojném počtu a klub situovaný na Národní třídě tak naplnilo k prasknutí. Klimatizace zoufale zápolila s teplem sálajícího z tlačících se těl, jinými slovy ta nejlepší chvíle pro nástup PSYCHIC TV. Neznalost produkce této kapely mě zároveň naplňovala očekáváním věcí příštích. Hned od začátku bylo jasné, že PSYCHIC TV jsou převážně o hlavní postavě – Genesis P-Orridgovi, který svým vzezřením, připomínající nevkusnou dámu ze 70-tých let, poutal největší pozornost. Příliš nezaostával ani zhýralý kytarista s řepou ala Robert Smith. Zbytek už mi má nechuť absolvovat tlačenici v přehuštěném davu nedovolovala, a tak jsem spíše poslouchal. A slyšel jsem příjemný kompilát toho nejlepšího, co se v osmdesátkách urodilo. Počínaje atmosférou a neurvalostí KILLING JOKE, přes melancholii THE CURE až po občasnou nasládlost synth popu. Všechny tyto a mnoho dalších vlivů se v hudbě PSYCHIC TV dokonale mísí a nám, pamětníkům, tak dávají nostalgicky vzpomenout na léta minulá. A bylo to vzpomínání nanejvýš příjemné. Nečekal jsem, že budou ke slyšení písně s tak silným hitovým potenciálem a množstvím vkusných a nevtíravých melodií. Ani průpovídky hlavní postavy nepatřily k těm zbytečným, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty příjemného a v mnoha ohledech i kvalitního koncertu. Asi těžko se teď začnu pídit po nahrávkách PSYCHIC TV, ale ten retrovečírek byl nanejvýš pohodový a klidně si kdykoliv dám i repete.

Ještě předtím si svých několik desítek minut slávy užili pražští hlukaři AGHIATRIAS. Nejsem s to posoudit kvality ambietní hudby, protože se v těchto oblastech považuji za naprostého laika, jediné co jsem schopen posoudit, je vliv tónů na mé vnímání a náladu. V tomto ohledu tato zpočátku omaskovaná trojice čítající „laptopáře“, klávesáka a vokalistku (dá-li se to takhle definovat), na tom z mého pohledu není špatně. Jejich silně noisevé hlukové stěny, doprovázené až goticky znějícími samply a zoufalým ženským sténáním, dokáží opravdu nahnat husí kůži a velmi tristní pocity na duši. Problémem však je, že podobnou hudbu mám radši v přítmí svého pokoje, kde mám dostatečný prostor vnímat podobný zvukový teror. V prostorách hudebního klubu se po několika okamžicích kouzlo atmosféry vytrácí, což má za následek, že tato produkce začíná nudit.

Fotografie: manzeta