Člověku je občas smutno, když se zamyslí nad tím, kolik fantastické hudby se z rozličných důvodů vyhne jeho uším. Někdy prostě musí zapracovat náhoda, aby se něco ze zatím nepoznaného soudku dostalo i k uším, pro něž byl tento soudek dosud poctivě zabedněn. V případě mém a losangeleských SYSTEM OF A DOWN  (SOAD) tomu bylo tak, že jsem si chtěl pouze přičichnout ke vzorku z tolik populárního nu-metalu a mírně si  rozšířit obzory. Výsledkem bylo mé velmi pozitivní překvapení.

Co můžete od „Toxicity“ čekat? Všechno. A tím myslím OPRAVDU NAPROSTO VŠECHNO!!! Po pár posleších mě SOAD lapili do svých tlapek a už mě nepustili. Jak by také ne! Od akustických vybrnkávaček, psychedelického skřípění kytar přes pohodové řízné riffování se přehoupneme až k thrashcorovým výplachům. Zaslechneme i nějaké to brnkání na balalajky (!?!), jazzové vyhrávky, podivný klapot perkusí. SOAD nám na „Toxicity“ nabízí svých 1000 a jednu tvář ( a snad ještě víc). Jsou jako vánek ve vlasech lepé děvy a za okamžik jako uragán ze země statné duby rvoucí. Jsou jako nenápadní čolci rejdící v horské bystřině, aby se v příští sekundě proměnili v lítého tygra zabijáka. Tu lahodní a sladcí jako s láskou připravená ranní káva s medem a smetanou, tam zase jedovatí jako osten pouštního štíra. Ovšem zdůrazňuju, že základem je vždy a stále poctivá kytarovo-rytmická práce, přičemž veškeré jmenované prvky hudby spolu tvoří naprosto jednolitý organismus.

Celému ansámblu vládne se svým nenapodobitelným projevem živel v lidské podobě – zpěvák a jazykolamač Serj Tankian. Umí zazpívat všechno. Výšky, basy, čistě, drsně – je mu to jedno. Tu kvílí jako podsvinče tažené na porážku, onde zase řve jako podrážděný černoch z Bronxu. Jeho projev v baladoidních skladbách ( „Atwa“) bez problémů zašlape do země machry kalibru Robbie Williamse, neméně suverénní je v hardcorových jazykolamech (začátek „Jet Pilot“..). Když je třeba, zvolí sugestivní polohu ( „Forest“). A co více - SOAD (včetně Serje) jsou schopni veškeré dimenze své hudby narvat do jedné stěží dvouminutové skladby jako je například sedmička „Bounce“ nebo třináctka „Psycho“, přičemž každá skladba tvoří kompaktní sevřený celek

Taktéž textová stránka alba je pestrá jako šály ministra kultury. Probereme americký vězeňský systém, zamyslíme se nad životem tasemnice ve vlastních vnitřnostech (refrén „Vytáhni si tasemnici z vlastní prdele, Hej!“ z dvojky „Needles“ je vskutku kouzelný) nebo naťukneme úlohu vědy v našem životě. Zkrátka SOAD to občas myslí vážně, občas si dělají ze všeho dobrý den.

Ptáte se, kde se v této kapele vzal takový potenciál?  Rozhodně k pestrosti muziky SOAD přispívá původ členů kapely. Letmý pohled na jména muzikantů stačí k tomu, abychom si všimli, že jejich předkové měli k USA dost daleko. Podíváme-li se do tváře zpěváka Serje Tankiana, možná uvidíme Usamu bin Ladina před dvaceti lety. Serj se totiž narodil v Libanonu a do USA se přesunul až ve svých osmi letech, aby v mládí vyrůstal v losangeleské arménské komunitě. Z Libanonu podle některých zdrojů pochází i bubeník John Dolmayan. Bohužel ohledně původu muzikantů se jednotlivé zdroje poněkud rozcházejí, takže pokud máte nějaké zaručené informace, podělte se o ně s námi. Každopádně blízkovýchodní motivy jsou na „Toxicity“ ke slyšení velmi často - např. v trojce „Deer Dance“ nebo ve zmiňované „Psycho“ si vychutnáme typicky orientální vydrnkávanou pasáž, v jedenáctce „Shimmy“ si Serj rozvzpomíná na své mládí a jakoby z vysoké mešity svolává své souvěrce k večerní modlitbě.


Hudební publicisté velmi často používají ať už v negativním či pozitivním slova smyslu ono naprosto vyčpělé klišé o dortu ukuchtěném pejskem a kočičkou. Já ho chtě nechtě musím v souvislosti s „Toxicity“ použít v tom nejpozitivnějším slova smyslu také. Na pevný a hutný kytarový korpus je naplácáno nepřeberně chutí, které se kupodivu mezi sebou vůbec nepotírají, nýbrž se vzájemně zvýrazňují.

Na adresu módního a zároveň často vysmívaného nu-metalu bych jenom podotknul,  že nelze paušálně setřít hudební styl jako celek, ale je potřeba vždy hodnotit konkrétního interpreta. Samozřejmě souhlasím s tím, že obecně je nu-metal stylem směřujícím vší silou přes zadnice nedoslýchavých adolescentů do jejich peněženek (popř. do peněženek jejich rodičů), ovšem i v jeho rámci se tu a tam objeví umělci s velkým U, jakými nesporně jsou SOAD. Apropos můžeme vůbec zařadit SOAD do nu-metalu? Asi nám nic jiného nezbývá. Hudební publicisté jsou stále terčem nejrůznějších narážek, týkajících se neustálého vymýšlení nových žánrových škatulek. Z obecných zásad logiky aplikovaných na hudbu platí, že pokud se má popsat tvorba nějaké hudební skupiny, je třeba ji zařadit k širšímu okruhu hudebních skupin (žánru) a následně uvést odlišnosti tvorby popisované skupiny od ostatních skupin daného žánru. Ale co když se tvorba některé hudební skupiny dosud ničemu nepodobá? Pak ubohým publicistům nezbývá, než vytvořit nové označení žánru, jehož průkopníkem se pak skupina stává, anebo si pomoci nějakým obšírnějším popisem, jako třeba jeden nejmenovaný kolega, jenž tvorbu SOAD označil jako „nevyzpytatelný hardcore-thrash-metal-core“. Inu proč ne? Já se však spokojím se zařazením SOAD k nu-metalu, jako k označení jakéhosi sběrného stylu, kam se šoupne vše nové, co se nám nepodaří napasovat jinam.

SOAD obdrželi za „Toxicity“ (vydané začátkem září 2000 ) koncem října od organizace RIAA za 1 000 000 prodaných kusů alba platinovou desku a mnozí z tohoto důvodu mohou na SOAD ohrnovat nos, aniž by si jejich tvorbu pořádně vyslechli..  Podle mě je rozdíl mezi komercí a komercí. Pokud budeme za komerci považovat všechno, co se dobře prodává, můžeme bez okolků prohlásit: „SOAD jsou komerce jako poleno“. Pokud však zvolíme pohled jiný a za hlavní kritérium zvolíme účel, za kterým hudba vzniká, pravil bych spíše: „SOAD je zatraceně dobrá muzika, která se shodou okolností dobře prodává“. A na tomhle můžeme my, posluchači dobré hudby, jedině vydělat. Třeba se dočkáme toho, že dobrá hudba začne z médií vytlačovat tu prvoplánově za účelem mamonu stvořenou, která je dobrá pouze na to, aby vyhrávala k poklidné práci úřednického stavu. Zatím si nedovedu představit, že by takhle kolem poledne zazněla z rádia třeba singlovka „Chop Suey!“ (relativně pohodová šestá skladba na albu). Počínaje 30.sekundou skladby by bylo úřednictvo smeteno za svých dobře vyhřátých židlí vlnou tsunami vzedmutou kytarou Darona Malakiana a hrdlem Serje Tankiana. Celý systém veřejné správy by se dozajista zhroutil, jelikož já sám (možná spolu s několika otrlejšími kolegy úředníky) bych na to rozhodně nestačil.