OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po určitej odmlke, spôsobenej okrem iného sebapoznávaním a cestovaním po ázijskom kontinente, sa na hudobnej scéne znovuobjavil Darren White, známy z účinkovania v spolkoch ako ANATHEMA, BLOOD DIVINE, DEAD MAN DREAM, aby nám ponúkol ochutnávku zo svojej novej produkcie. SEROTONAL, názov ktorého je odvodený od nervového hormónu vyvolávajúceho pocit šťastia našich telesných schránok, je projekt, ktorý sa dosť významným spôsobom odlišuje od Darrenových predchádzajúcich počinov.
Tento relatívne krátky – 4 skladbový – promo-materiál bol po hudobnej stránke skomponovaný Jonom a Garym a následne preposlaný Darrenovi do Indie, kde bol otextovaný, a neskôr po príchode Darrena domov aj spoločne nahratý. Spojením myšlienok ľudí z odlišných hudobných vetiev tak uzrel svetlo sveta veľmi príjemný, ťažko definovateľný mix temného doomrocku a ambientu. Úvodný “Soon Tomorrow” je song plávajúci na vlnách doomovej atmosféry a tripového hudobného prejavu, kde je Darrenov pesimisticky rozvláčny vokál popretkávaný jemnými samplovými slučkami. Pri počúvaní “Memory Leaves” má človek pocit, akoby na nahrávke hosťoval NICK CAVE, pretože je to song akoby vystrihnutý z jeho tvorby – hutnosť, klavírny doprovod, jasný ťažkotonážny spev, to všetko samozrejme bez náznakov plagiátorstva, keďže v druhej časti zaznieva Darrenov krátky flashback do predchádzajúcej metalovej tvorby. Nasledujúca “The Vision Show Us”, by sa svojom stopážou asi len tažko dala nazvať samostatnou skladbou, skôr tu ide o akúsi inštrumentálnu vsuvku, plnú medzidimenzionálnych a intergalakticky vzdialených zvukov. Akých? To záleží na fantázii každého z nás… Šepotavý spev pochmúrneho nádychu sprevádzaný melancholickými tónmi piána a občasného violončela je hlavným vodítkom záverečnej “The End Of Everything”. Anjelsky čistý, doomový nádych čiernoty a bezvýchodiskovosti Darrenovho popevku necháva posúdiť samotnému poslucháčovi, čo je to, čo práve v jeho subjektívnom prípade končí a možno sa už nezopakuje...
Nemožno si nevšimnúť, že materiál je čo do stránky atmosféry a náladovosti veľmi podobný posledným počinom ANATHEMY, ANTIMATTER či SEAR, len tá forma prevedenia sa veľmi málinko odlišuje. Neviem, či v tomto prípade ide o zámer (dúfam, že nie), ale určité telepatické prepojenie uvedených interpretov tu celkom isto existuje.
Či však bude predvedený spôsob tvorby korešpondovať s podobnými náladami aj naďalej, sa snáď dozvieme už čoskoro, po nahratí regulárneho nosiča koncom októbra. Pre tých nedočkavych ponúkam zatiaľ aspoň možnosť vytvorenia si vlastnej mienky na uvedené demo na oficiálnej stránke SEROTONAL.
7 / 10
Darren White
- spev, texty
Jon Francis-White
- gitary, klávesy
Gary Hill
- gitary, sample
1. Soon Tomorrow
2. Memory Leaves
3. The Vision Show Us
4. The End Of Everything
The End Of Everything (promo) (2004)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.