OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou tomu zhruba 4 roky, co kalifornští PAPA ROACH vylétli se svým albem „Infest“ ke hvězdám. Spolu s LINKIN PARK a P.O.D. v té době válcovali svým poměrně chytlavým, popově laděným nu-metalem celý severoamerický kontinent. Stali se tak za oceánem hrdiny pro miliony adolescentů ve vytahaných kapsáčích. Přesto jejich let vzhůru tehdy doprovázela silná pachuť umělosti a přílišné podbízivosti módním trendům. Po dvou letech od tohoto průlomu, koncem roku 2002, vyšlo album „Lovehatetragedy“. Deska to byla mnohem více rocková, na pomezí melodického rock n´rollu a metalu narvaného skate punkovou dravostí, přesto si zachovávala kvalitní kytarové vyhrávky. Zkrátka to byla trvanlivější záležitost, ne tolik zaměřená na prvoplánové popěvky a předvídatelné ryze nu-metalové postupy, a tak bylo od začátku jasné, že to s prodejností alba „Lovehatetragedy“ nebude tak růžové jako v případě předchůdce. Já jsem si naopak při poslechu „tragédie“ liboval a PAPA ROACH adoroval až od tohoto okamžiku. Letošní pokračování má název „Getting Away With Murder“ a zdatně pokračuje ve směru, který naznačil už sympatický předchůdce.
Hned od prvních okamžiků úvodní vypalovačky „Blood“ PAPA ROACH naznačili, že se jim směřování ke klasické rockové škole jeví jako nejlepší způsob současného sebevyjadřování. Skladba „Blood“ je nadupaným rock n´rollem, tak, jak jej známe od této kapely z předcházející desky. Výborná je zejména skoro až gothic rocková kytarová linka, která tento notně dynamický otvírák obohacuje a dodává mu i přes jeho velký hitový potenciál punc originality. Celé album zdobí prvotřídní moderní sound, chytlavé skladby a výborná produkce. Mezi mé největší favority patří hned druhá, silácky napumpovaná „Not Listening“, kterou svým vždy naléhavým projevem zpěvák Jacoby Shaddix dotlačí do zlatého fondu tvorby PAPA ROACH. Její ozdobou je pak neskutečně chytlavý refrén. Dalším silným okamžikem je motorkářská a řádně nespoutaná oslava svobody „Be Free“, díky níž (nebo lépe řečeno díky skladbám jako je tato, protože stylově podobných je zde víc) mám ten dojem, že PAPA ROACH už jsou dnes mnohem blíž k severským rockerům HARDCORE SUPERSTAR než k snowboardistům z LINKIN PARK. Zkrátka ostrá jízda na Harleyích nočním Hollywoodem. Přestože se ve velké míře u PAPA ROACH shledáváme s jednoduchou strukturou snadno čitelných a zapamatovatelných skladeb, kapela kvalitou svých písní neklesá do bažiny průměrné kalifornské produkce. Naopak, je jen málo takových, kteří by předložili tak kvalitní skladby, jako je titulní vysoce nakažlivá „Get Away With Murder“ či rozmáchlá suita „Scars“.
Posluchače, kteří si libovali v dosavadní tvorbě PAPA ROACH a zejména pak v jejím pozdnějším období, novinka v žádném případě nezklame. Kvalitativně jde o stejné, možná jen o nepatrně slabší album, než bylo předcházející „Lovehatetragedy“. Jde o nahrávku, která je zase o kousek dál od nu-metalu a blíže ke klasickému rockovému pojetí.
Posluchače, kteří si libovali v dosavadní tvorbě PAPA ROACH a zejména pak v jejím pozdnějším období, novinka v žádném případě nezklame. Kvalitativně jde o stejné, možná jen o nepatrně slabší album, než bylo předcházející „Lovehatetragedy“. Jde o nahrávku, která je zase o kousek dál od nu-metalu a blíže ke klasickému rockovému pojetí.
7 / 10
Jacoby Shaddix
- zpěv
Jerry Horton
- kytara, zpěv
Tobin Esperance
- baskytara, zpěv
Dave Buckner
- bicí
1. Blood
2. Not Listening
3. Stop Looking Start Seeing
4. Take Me
5. Getting Away With Murder
6. Be Free
7. Done With You
8. Scars
9. Sometimes
10. Blanket of Fear
11. Tyranny of Normality
12. Do Or Die
Metamorphosis (2009)
The Paramour Sessions (2006)
Getting Away From Murder (2004)
Lovehatetragedy (2002)
Infest (2000)
Old Friends From Young Years (1998)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Geffen Records
Stopáž: 38:30
Produkce: Howard Benson
za obal
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.