Tak opět další putování za metálkem až na samotný okraj naší krásné stověžaté. Přiznám se, že nebýt klubu Black pes, tak o existenci Klánovic, exklusivní (byť vzhled vlakového nádraží vypovídá spíše o něčem jiném) čtvrti, snad nemám ani ponětí. Po neslavně slavném představení blackových GORGOROTH a 1349 teď přišla řada na tři zástance značky Metal Blade, což jasně dokumentovaly dva honosné tourbusy, zaparkované před klubem.

Při pohledu na velmi slušně zaplněný sál jsem se neubránil překvapení, neboť jsem netušil, že AMON AMARTH mají u nás takovou početnou fanouškovskou obec. Já však nehodlám zapírat, že jsem se nejvíce těšil na prvního účinkujícího – německé DISILLUSION. Novinková deska „Back To Times of Splendor“ přináší velice silný a vyspělý materiál na pomezí několika metalových proudů s dominancí melodického death metalu. Byl jsem velmi zvědavý, jak si kapela ve čtyřech lidech a bez pomoci profesionálního nahrávacího studia poradí se svými strukturovanými aranžemi. A dopadlo to podle očekávání. Samply byly samozřejmě pouštěné na pozadí a to ostatní leželo na bedrech hudebníků. Je logické, že kvality studiové nahrávky se docílit nepodařilo, ale to hlavní z tvorby DISILLUSION zůstalo zachováno i při živé produkci. Předlouhé a místy velmi členité kompozice velmi umně balancující na hraně podbízivosti a prvoplánovitosti, plné různých vyhrávek a střídání kytarových efektů, jsou zahrány vcelku s přehledem. I přesto se však nakonec ukázalo, že k odehrání tolika vrstvených a komplikovaných partů dvě kytary prostě nestačí. Problémy nastávají i v momentech, kdy Vurtox (pozn. kytara, zpěv) musí zazpívat tzv. čisté vokální pasáže, kde mu to ve výškách, jak se říká, dost ujíždí. To nic nemění na faktu, že se DISILLUSION líbili a na mém pozitivním postoji vůči těmto Němcům se nic nemění. Ti nakonec odehráli pouhé tři skladby, což při stopáži jejich písní činí něco kolem třiceti minut.

Playlist: Back To Times of Splendor, A Day By The Lake, The Sleep of Restless Hours

Jedinou neznámou ve večerní rovnici byli pro mě švédští IMPIOUS, a to i přes fakt, že mají za sebou desetiletou historii. Můj tip se nakonec ukázal být správným. IMPIOUS skutečně drtí vysokorychlostní nefalšovaný old school thrash-death a drtí ho vskutku na výbornou. Představte si staré SLAYER s modernějším a tvrdším vyzněním a máte jasno. Těžko lze říkat něco víc. IMPIOUS jsou prostě METAL a tomu podřizují vše - od svého vzhledu, chování na pódiu, komunikaci s fanoušky až po hudební tvorbu samotnou, která si v ničem nezadá s legendami řezničinových žánrů. Ony prostě ty pózy k tomu už patří a existují kapely, u kterých mi to vůbec nevadí, ba co víc, ono se mi to hrození a „fuckování“ dokonce i líbí (no teda!). IMPIOUS zkrátka nehrají nic světoborného, ale to své nic hrají s přehledem a myslím, že i s nadhledem, a proto mě po celou dobu svého vystoupení baví. Je to tak jednoduché!

Kdo mě však vůbec nebavil, byla hlavní hvězda – švédští AMON AMARTH. Jak jsem již předeslal, nevěděl jsem, že se tito vikingové u nás těší tak široké podpoře, čehož byly nadšené reakce v hledišti důkazem. AMON AMARTH si jedou svůj melodicko-deathový kolotoč převážně ve středních tempech, které jsou však kamenem všeho úrazu. On ten monotónní rytmus pochvíli začíná nepříjemně nudit a když ho máte poslouchat 90 minut, není to žádný med a když kýžený efekt nepřináší ani občasná změna tempa ze středního na středně rychlejší, těžko lze na vystoupení AMON AMARTH hledat něco pozitivního. Chybí tomu prostě jakákoliv variabilita, osvěžující prvek, něco, co by ten pohřební marš nějak nakoplo ... Žel, v případě této kapely mi legrační příjdou i pózy a zkrátka, kde není muzika, tam už se pivní pantomimou nic nezachrání. „Kotel“ je však zcela opačného názoru, takže je po zásluze odměněn i přídavkem.

Tentokráte se žádné prostoje nekonají, a tak něco po půl jedenácté nástroje definitivně utichnou a nás už čeká jen cesta nočním vlakem směr pražské centrum ...