Chvíli to trvalo. Recenzi jsem chtěl původně napsat už asi před dvěma měsíci, ovšem aktuálnější věci spěchaly více. Co je ale 60 dní v případě takhle nadčasové muziky? Pouze nepatrný ždibíček věčnosti. Navíc progresivní rock má tu výhodu, že čím déle jej posloucháte, tím více do něj můžete proniknout. A bodové ohodnocení tak přirozeně roste… Roine Stolt z THE FLOWER KINGS, Neal Morse ze SPOCK´S BEARD, Mike Portnoy z DREAM THEATER a Pete Trewavas z MARILLION - tak zní lapidární výčet hlavních šílenců, jimž se progresivita stala životním stylem, a tím bychom mohli celou recenzi ukončit. Schválně ani neuvádím, kdo na co hraje, protože se mi to jeví naprosto zbytečné (pokud jste „Neználci z Měsíce“, máte to za domácí úkol). Také se nebudeme rozplývat nad hráčkou virtuozitou jednotlivých účastníků. Jednak s ní všichni počítají a nejlépe o ní vypovídá hudba samotná. A je to opět hudba z velkým H., žádná „Malá nočná búrka“. Předpokládám, že milovníci sezónních trendů tuto recenzi právě opouští, nebo lépe, již dávno opustili.

Pouhé čtyři kousky vám ukáže display. Hnedle ten první ovšem trvá bez mála dvacetsedm minut. Krásný smyčcový motiv celou parádu uvozuje, trocha typického instrumentálního čarování a přes sloky nádherně klenutý refrén. Zvonečkově jemná pasáž přechází v houpačku, kde barva hlasu evokuje Axla a vlastně celá je tak trochu do GUNS´N´ROSES. Jenže pak opět malují klávesy a jsme zpátky na progresivním břehu. Další zvolnění s nakvákaným sólem přebírá saxofon a předává štafetu zpěvu. Další změna, další možnosti pro klapky zdvojené kytarou, pro hlas a jemné klávesové dokrášlování, když bubny dusavě tepou vespod. Něco hustšího sólování a vrací se nám úvodní sloky s refrénem, tentokrát ovšem malinko jinak pojaté. Závěr je monumentální, symfonický bez použití orchestru, chtělo by se napsat. Druhý štych startuje funkově. Po první repetici si skupina neodpustí vtípek se zaseknutím a začíná tak vlastně znovu (Vlasta Henych by řekl: „To je hovno, znova!“). Celá skladba má „pouhých“ 14 minut a přes ostrý úvod dýchá hodně klasicky hard rockovým dechem, což je velká zásluha především hammondek. Titulní trojka ukrývá krásnou a decentní baladu, skvěle zazpívanou, umocněnou klavírem, v dobrém slova smyslu klidnou. Pětiminutová příprava na třicetiminutový maratón, kterým je závěrečný megaopus. V ničem si nezadá s titulní kompozicí, občas z ní dokonce cituje i motivově (například opět úvodní smyčcový recitativ). Zkrátka skvělá záležitost, vyvrcholení jak se sluší a patří.

Druhý, raritní disk ukrývá nějaké ty coververze (BEATLES, DEEP PURPLE aj.), demosnímky a jamy, v nepříliš valné zvukové kvalitě. Fanouškům radost ale určitě udělá. V počítači navíc můžeme nahlédnout do domácího studia Roine Stolta, kde se skupina připravuje na nahrávání, jamováním skládá nápady jako střípky do obrovské mozaiky a také do Nashwillského studia Dark Horse, kde vychutnáme Mikea Portnoye, kterak v typickém kulíšku dubluje bicí krásnými sjezdy. Určitě to stojí minimálně za zhlédnutí.