OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak vida, loňský průser v podání STEEL ATTACK vyplodil další skvělý matroš. Pamětníci už určitě strachy lomí rukama, že jsem recenzi dostal do drápů zase já, děsivý zlý Louža, nemilosrdně bořící heavy metalové bohy z podstavců a se zvráceným úsměvem kálí do úst jejich rozdrcených bust. Ale vás můžu uklidnit, dnes zůstane alespoň jeden kamínek na kameni.
STEEL ATTACK se totiž celkem znatelně poopravili. Už při pohledu na obal se člověk zarazí. Žádné klišé. Divné. Co dál… hudba. No, tady to není tak úplně košer. Ovšem místo nadávek do klišovitosti bych volil spíš opatrnější termín. Co třeba absence třeskuté originality? To nezní zle, co? No prostě, fígl je v tom, že se našli světci, kteří dali na rozdíl ode mne před rokem švédským power metalákům šanci. Pozvali je na turné a riskli dokonce i vydání další desky. Neříkám, že je na „Enslaved“ něco extra zvláštního. To rozhodně ne. Ale v porovnání s předchozím počinem mě „Enslaved“ nijak zásadním způsobem neuráží a občas dokonce ani nenudí. Personální rošády patrně udělaly své stejně tak jako turné, jenž kapela absolvovala. Na novém materiálu je vcelku znát sehranost a vyhranost kolektivu. Dočkáme se tradičních metalových riffů, tradičně laděných melodií a vcelku netradičního vypjatého vokálu zpěváka Ronnyho, který do nového materiálu dobře pásne. Krapítek se totiž přitvrdilo. Nosné riffy jsou mohutnější a vyznění kapely docela dost podtrhuje i práce jistého pana producenta Petra a jeho propastného studia. Právě zvuk je to, co „Enslaved“ vynáší lehce nad průměr běžného metalové standardu. Tägtgren svým ovečkám totiž nadělil dokonale čistý a thrašující sound, ze kterého by se i v klidu udělal i kovaný deathař. Písní na albu je přesně ne moc. Není jích ani málo a nejsou ani dlouhé ani krátké.
Vše ostatní je zkrátka zcela v intencích pravého německého power metalu ze Švédska. Netřeba dodávat víc. Kdo má rád power metal, beztak jistě už STEEL ATTACK pilně sjíždí. A těm ostatním…těm už asi není pomoci. Osobně by mě tahle hudba nejspíš moc nezaujala, přesto ale musím klukům přiznat že rostou…pomalinku, ale přece. Ještě takových 15-20 desek…a… A navíc ten lukrativní zvuk…
Tak, znovu tu máme STEEL ATTACK a jejich opravku loňského průseru. Relativně zdařilou. Skladby pothrashověly, ubylo klišé a přibylo rozumu i zručnosti. Pro příznivce power metalu bude "Enslaved" jistě příjemný dýchánek.
6 / 10
Ronny Hemlin
- Zpěv
John Allan
- Kytary
Johan Jalonen
- Kytary
Anden Andersson
- Basa
Mike Steel
- Bicí
1. Gates of Heaven
2. Out of the Flames
3. Forsaken
4. Bless My Sins
5. Immortal Hate
6. Son of a Thousand Souls
7. Enslaved
8. Voices
9. When You Dream
Enslaved (2004)
Predator Of The Empire (2003)
Fall Into Madness (2001)
Where Mankind Fails (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Arise Records
Stopáž: 46:04
Produkce: Abyss
Studio: Peter Tägtgren
no v tomto style kracaju skor k priemeru
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.