Nekorunovaní králové ema jsou zde s novinkou v čase, který snad nemůže být pro jejich hudbu příhodnější. Na podzim. V době, kdy oděv z listí strhává z větví zvedající se vítr a zanechává jejich pahýly v bezútěšné obnaženosti, nebeská šeď se často zrcadlí ve stále hustějších kalužích, ptáci přestávají zpívat a nálada je náchylnější k depresím více než kdykoliv jindy. A právě v toto období nás stíhají noví ENGINE DOWN, aby se pokusili zvukovou stimulací sluchovodů podzimní atmosféru mocnit k nekonečnu.

ENGINE DOWN měli vždy mocnou zbraň. Jejich rytmika vás něžně rozsekala na kousíčky, nedoostřené kytary rozřezali na nudličky a hypnotický hlas Keeleyho Davise vás odfoukl do neosvětleného kouta vaší vlastní duše, jako poryv větru zametá špinavé listí. A byli jste tam jen vy a jejich hudba. Paralizující soustava zvuků, která vás jemně, avšak pevně obejme a svůj stisk nepovolí, dokud vaše tělo nezatlačí hluboko do svého. Pročísněme si tedy sváteční “emopatku” na hlavě a ponořme se na dno nového světa “Engine Down”. Hned po prvním poslechu jsem si však uvědomil, že  pověstné dno je od hladiny vzdáleno o něco méně, než tomu bývalo dříve. První čtyři skladby jsou sice smutné, ale pěkně jedoucí houpavé písničky, jež vás však do kolen nedostanou. Až pátá "In Turn" vás načne svým atmosférickým intrem, které v sobě snoubí nervózní schizofrenii a poklidné vlnky umírněně skličujících zádumčivostí, aby je před polovinou skladby rozšlehali konečně trochu zajímavější bicí. Jak se dalo očekávat, nejsilnější stránkou skupiny je opět uplakaný vokál, jehož nositel vládne nesporným talentem najít příjemné a silné melancholické melodie, které najdete v každé z dvanácti skladeb na albu. Po této stránce slyším nejlepší momenty ve skladbách "Long Time Waiting" a "Well Read".

Co mi na nahrávce jako celku vadí nejvíc jsou příliš unylé a leckdy poměrně dost nudné bicí. Vyloženě zde nenacházím skladby, které by vás dokázaly stejně jako na předchozích albech stáhnout pod povrch, vláčet plným emočním vnitřkem a nakonec zadupat do étericky melancholického humusu, z něhož by rozkvétalo celé pole slz. Nové album sice je náladotvorné, ale již v sobě nemá onu naléhavost, kterou disponovali jeho předchůdci. „Engine Down“ se mi zdá mnohem „řidší“ než na co jsem byl od skupiny zvyklý. Že by v arzenálu docházely železné zásoby deprese? Abych ale jen nemrmlal o tom, že mí melancholici z Richmondu již nejsou takoví, jací byli. Celé album se poslouchá velmi dobře, disponuje krásnými melodickými linkami, které stále mají dost síly, aby ve vašem podvědomí vykouzlili galerii pastelově trudnomyslných zvukomaleb.