Smějte se a svět se bude smát s vámi.
Plačte a budete plakat sami.

Po běžném flámu v jedné z mnoha náleven se čirou „náhodou“ ocitnete na policejní záchytce, abyste po propuštění a zběžném telefonátu, v němž ujišťujete svou rodinu, jak ji miluje a myslíte na narozeniny své malé dcerky, byli uneseni neznámo kým a neznámo kam. Následujících patnáct let strávených v izolaci čtyř stěn však nejenže neposkytuje odpovědi na nejpalčivější otázky, ale tisíce nových vznáší. Konfrontace se sebou samým a pomíjivá vůle čelit šílenství, jehož otěže se čím dál častěji barví do ruda,  je pak jakousi drobnou třešničkou na hořkém dortu.

OLDBOY je v první a nejzřetelnější rovině příběhem o pomstě - sžíravé, ničivé, nehledící napravo ani nalevo, poháněné čirým animálním pudem. Po letech nedobrovolného vězení se Dae-su Oh náhle ocitá na svobodě a musí čelit nové realitě. Domněnka o konečně nabyté a nikým neomezované volnosti se záhy ukazuje jako lichá a v předivu zdánlivě nahodilých okamžiků a situací vznikajících jakoby mávnutím motýlích křídel vedou nezřetelné nitky manipulace k někomu tam za oponou, pomyslnému „pánu loutek“ a studnici odpovědí na všechny otázky. Ve sběsilé honbě za příčinou, ve které je mu nápomocna „náhodně“ se vynořivší mladá žena (mezi níž a  hlavním hrdinou záhy vzniká nejednoznačně vyložitelné citové a erotické pouto), je Dae-su Oh záhy postaven tváří tvář objektu pomsty a příslibu, že odhalí-li příčinu svého uvěznění, tedy svůj kdysi spáchaný zločin, vzdá se věznitel dobrovolně života. Ovšem nic není tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát…

Snímek má velmi dobře promyšlený scénář a každá další minuta odkrývá nové roviny a spletitost cest, po nichž hlavní protagonisté kráčejí. Přestože se jedná o asijský způsob vnímání filmové tvorby a z toho vycházející nakládání s formou a estetikou, mnohé odkazuje na kulturní tradici Západu. Velmi očividně pak v poctě antickým zásadám pro tragédii a drama, v jejich nadnesenosti a přehnaně zdůrazněných konturách citového prožitku, které ovšem převažující syrovost podání ve snaze o autenticitu sráží z nadoblačných výšin k zemi a vrcholí v konečné aristotelovské katarzi. Sám příběh jako takový dostává téměř kafkovský rozměr iracionální nejistoty, manipulace a překážek srůstajících do neproniknutelné stěny. Paralelně s tím autor introspektivně dokumentuje duševní pochody hlavního hrdiny formou expresivních snových obrazců posouvajících některé pasáže kamsi za hranici mystické zkušenosti. Příběh o pomstě za zločin, který si hrdina neuvědomuje, viditelně ponouká k analýze dalšího velkého tématu – zločinu a trestu. Ovšem odpověď na otázku není ani v závěru filmu jednoznačná, a po odhalení celé pravdy získává z hlediska příznačně fatálního asijského přístupu k „řešení situací“ ve vzájemném ponížení obou protivníků zcela nový, o to však závažnější rozměr.

Jestliže obsahová náplň a struktura příběhu skýtá mnohé pro vybuzení divákových duševních pochodů, vnější forma a vytříbená estetika tyto představy zhmotňuje v ostře barvitou syrovost a na druhé straně poetiku skrytou pod jemným závojem hvězdného prachu. Režisér nechává svým hrdinům vypít kalich hořkost až do dna, často formou nepřikrášlovaného přímočarého násilí a brutality (které ovšem, jak už to tak chodí, nechává prostor i pro komicky vyznívající situace – např. trhání zubů, pěstní souboj hlavního hrdiny s desetinásobnou přesilou) ústící v několik akčních scén v jejichž choreografii lze téměř zachytit dokonale spočítaný rytmus. Promyšlené záběry kamery, neotřelé momenty a úhly pohledu, cit pro okamžik a z toho vyplývající věrohodnost výpovědi.  I přes časté citace např. evropské literární tradice pracuje režisér s mnoha, dalo by se říci ryze asijskými, klišé a schématy, jejichž síla spočívá až v absurdní jednoduchosti a bezvýznamnosti úvodní situace, které závažnost narůstá exponenciální měrou. Zde je třeba hledat původ především v poněkud jiném a pro nás často až bizarním chápání třeba etických pojmů a měřítek.

Snímek OLDBOY by se dal označit jako ukázkový příklad v tradici filmové dramatické tvorby, který velmi přirozeně syntetizuje charakteristické postupy a kulturní odkaz východního a západního světa. Vynechává ovšem ty méně srozumitelné polohy asijského filmového jazyka (v extrémněji pojaté podobě např. TETSUO). Vytříbená estetická forma je jen další ukázkou režisérovy zkušenosti a citu pro uměleckou výpověď. Velmi povedené a sugestivní drama, která může posloužit třeba také jako úvodní návštěva trochu jiného filmového světa.

P.S.: Snímkem OLDBOY se korejský režisér Chan-wook Park do jisté míry konečně etabloval také na evropské potažmo americké půdě. Nemalý zájem o něj projevil Quentin Tarantino, jehož částečnou zásluhou získal snímek jednu z cen na festivalu v Cannes. Ocenění poroty si odnesl i na našem Karlovarském filmovém festivalu.