PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smějte se a svět se bude smát s vámi.
Plačte a budete plakat sami.
Po běžném flámu v jedné z mnoha náleven se čirou „náhodou“ ocitnete na policejní záchytce, abyste po propuštění a zběžném telefonátu, v němž ujišťujete svou rodinu, jak ji miluje a myslíte na narozeniny své malé dcerky, byli uneseni neznámo kým a neznámo kam. Následujících patnáct let strávených v izolaci čtyř stěn však nejenže neposkytuje odpovědi na nejpalčivější otázky, ale tisíce nových vznáší. Konfrontace se sebou samým a pomíjivá vůle čelit šílenství, jehož otěže se čím dál častěji barví do ruda, je pak jakousi drobnou třešničkou na hořkém dortu.
OLDBOY je v první a nejzřetelnější rovině příběhem o pomstě - sžíravé, ničivé, nehledící napravo ani nalevo, poháněné čirým animálním pudem. Po letech nedobrovolného vězení se Dae-su Oh náhle ocitá na svobodě a musí čelit nové realitě. Domněnka o konečně nabyté a nikým neomezované volnosti se záhy ukazuje jako lichá a v předivu zdánlivě nahodilých okamžiků a situací vznikajících jakoby mávnutím motýlích křídel vedou nezřetelné nitky manipulace k někomu tam za oponou, pomyslnému „pánu loutek“ a studnici odpovědí na všechny otázky. Ve sběsilé honbě za příčinou, ve které je mu nápomocna „náhodně“ se vynořivší mladá žena (mezi níž a hlavním hrdinou záhy vzniká nejednoznačně vyložitelné citové a erotické pouto), je Dae-su Oh záhy postaven tváří tvář objektu pomsty a příslibu, že odhalí-li příčinu svého uvěznění, tedy svůj kdysi spáchaný zločin, vzdá se věznitel dobrovolně života. Ovšem nic není tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát…
Snímek má velmi dobře promyšlený scénář a každá další minuta odkrývá nové roviny a spletitost cest, po nichž hlavní protagonisté kráčejí. Přestože se jedná o asijský způsob vnímání filmové tvorby a z toho vycházející nakládání s formou a estetikou, mnohé odkazuje na kulturní tradici Západu. Velmi očividně pak v poctě antickým zásadám pro tragédii a drama, v jejich nadnesenosti a přehnaně zdůrazněných konturách citového prožitku, které ovšem převažující syrovost podání ve snaze o autenticitu sráží z nadoblačných výšin k zemi a vrcholí v konečné aristotelovské katarzi. Sám příběh jako takový dostává téměř kafkovský rozměr iracionální nejistoty, manipulace a překážek srůstajících do neproniknutelné stěny. Paralelně s tím autor introspektivně dokumentuje duševní pochody hlavního hrdiny formou expresivních snových obrazců posouvajících některé pasáže kamsi za hranici mystické zkušenosti. Příběh o pomstě za zločin, který si hrdina neuvědomuje, viditelně ponouká k analýze dalšího velkého tématu – zločinu a trestu. Ovšem odpověď na otázku není ani v závěru filmu jednoznačná, a po odhalení celé pravdy získává z hlediska příznačně fatálního asijského přístupu k „řešení situací“ ve vzájemném ponížení obou protivníků zcela nový, o to však závažnější rozměr.
Jestliže obsahová náplň a struktura příběhu skýtá mnohé pro vybuzení divákových duševních pochodů, vnější forma a vytříbená estetika tyto představy zhmotňuje v ostře barvitou syrovost a na druhé straně poetiku skrytou pod jemným závojem hvězdného prachu. Režisér nechává svým hrdinům vypít kalich hořkost až do dna, často formou nepřikrášlovaného přímočarého násilí a brutality (které ovšem, jak už to tak chodí, nechává prostor i pro komicky vyznívající situace – např. trhání zubů, pěstní souboj hlavního hrdiny s desetinásobnou přesilou) ústící v několik akčních scén v jejichž choreografii lze téměř zachytit dokonale spočítaný rytmus. Promyšlené záběry kamery, neotřelé momenty a úhly pohledu, cit pro okamžik a z toho vyplývající věrohodnost výpovědi. I přes časté citace např. evropské literární tradice pracuje režisér s mnoha, dalo by se říci ryze asijskými, klišé a schématy, jejichž síla spočívá až v absurdní jednoduchosti a bezvýznamnosti úvodní situace, které závažnost narůstá exponenciální měrou. Zde je třeba hledat původ především v poněkud jiném a pro nás často až bizarním chápání třeba etických pojmů a měřítek.
Snímek OLDBOY by se dal označit jako ukázkový příklad v tradici filmové dramatické tvorby, který velmi přirozeně syntetizuje charakteristické postupy a kulturní odkaz východního a západního světa. Vynechává ovšem ty méně srozumitelné polohy asijského filmového jazyka (v extrémněji pojaté podobě např. TETSUO). Vytříbená estetická forma je jen další ukázkou režisérovy zkušenosti a citu pro uměleckou výpověď. Velmi povedené a sugestivní drama, která může posloužit třeba také jako úvodní návštěva trochu jiného filmového světa.
P.S.: Snímkem OLDBOY se korejský režisér Chan-wook Park do jisté míry konečně etabloval také na evropské potažmo americké půdě. Nemalý zájem o něj projevil Quentin Tarantino, jehož částečnou zásluhou získal snímek jednu z cen na festivalu v Cannes. Ocenění poroty si odnesl i na našem Karlovarském filmovém festivalu.
Po obsahové i vizuální stránce strhující drama, které si ukusuje nelehce stravitelné sousto v podobě "velkých témat". Výsledek oplývá lehkostí a stylem a silný dojem po shlédnutí snímku se jen tak nevytratí.
8,5 / 10
Vydáno: 2003
Oldboy
[Jižní Korea]
Režie: Chan-wook Park
Scénář: Jo-yun Hwang, Chun-hyeong Lim, Chan-wook Park
Hudba: Yeong-wook Jo, Antonio Vivaldi ("Winter" from "The Four Seasons")
Hrají: Min-sik Choi, Ji-tae Yu, Hye-jeong Kang, Dae-han Ji, Dal-su Oh, Byeong-ok Kim, Su-hyeon Kim, Seung-jin Lee, Su-kyeong Yun, Myeong-shin Park a další.
Extrémní variace na klasickou látku Oidipus Rex, kde Osud nahrazuje motiv pomsty? Proč ne, obzlášť, když je to celé natočené výtečně odlehčeným stylem, odvyprávěné několika "hlasy" a expedované v luxusním vizuálním balení... Nadhled a přirozená oscilace mezi černým humorem a dramatem je pro mě vrcholem Old Boye, kupodivu ani brutalita některých pasáží nevyhlíží samoúčelně a dobře zapadá do asijského trendu "zmrzačených" hrdinů. Skvělá hudba. Famózní herecké podání Dae Sua... perfektní a neočekávaný závěrečný twist, který je do struktury filmu zasazený tak ústrojně, že si ho rád vychutnám znovu. Trochu mi vadí formální chlad, který čiší za většiny filmu, ale ke konci se mění v existenciální žár. Ne úplně strhující, přesto nezapomenutelný film.
Kóóreaaa!!!!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.