Holandské kapele WITHIN TEMPTATION se povedlo dostat se do širšího povědomí, aniž by prožila léta dřiny, jak bývá obvyklé. Nešlo ani tak o to, že by za sebou měli velkou firmu (první album vydali pod nepříliš známými DSFA Records), ale že jejich hudba byla otevřená pro široké spektrum posluchačů. Pomalé, nenáročné písně plné kouzelných melodií a čistý, něžný (někdy však až příliš vysoký) hlas půvabné zpěvačky Sharon. A jak se říká, méně je někdy více. Časté řazení do gothic-rockové směru mi v tomto případě přijde mimo mísu, jejich projev byl vždy dostatečně svébytný a charakteristický, šli svou vlastní cestou a až na Sharoniny bohaté historické šaty sdíleli s tímto směrem jen společné pódium na festivalech. Vznikli v roce 1996, kdy Robert Westerholt dosadil za mikrofon svou milenku Sharon den Adel a se zbytkem kapely se jim podařilo dojednat smlouvu na první desku s DSFA. Krátce na to vydali debut „Enter“. Koncert na Dynamo 1997 byl údajně teprve jejich páté společné vystoupení. Nicméně „Enter“ byl pro ně skutečný vstup. Následovaly roky koncertování a nové album vydali až na konci roku 2000. Na svět přišla „Mother Earth“, výpravnější a propracovanější než album předchozí. Toto CD neváhám doporučit k poslechu každému. Další tvůrčí pauzu (nepočítám-li několik singlů) se rozhodli přerušit až letos.

Nové CD však vzbuzuje poněkud rozporuplné pocity, a to především proto, že až nyní, u třetího alba, je cítit změna stylu. Vezměme to nyní nejprve z té horší stránky.
Nejlepším albem pro mě i nadále zůstává jejich debut „Enter“. Na „The Silent Force“ přeci jenom postrádám poetiku tohoto alba. Písně byly pomalejší, intimnější, měli krásně mystický nádech, různé melodie a nápady byly rozprostřeny do mnohem delší plochy, zatímco na „The Silent Force“ se WT to nejlepší snažili vměstnat do refrénů. Mezi vydáním obou alb uběhlo sedm let a hudební vývoj kapely je nutný, jen si nejsem jist, jestli se vydali správným směrem. Těžko někomu zazlívat, že se chce líbit většímu spektru posluchačů (nejen zadůmaným ztroskotancům), ale zde skoro začíná blikat červená kontrolka „Achtung pop-music!“; tentokrát to bylo těsné. WT by tak mohli zbytečně plýtvat potenciálem, který v sobě stále ještě mají. Trefou do černého bylo bezpochyby album „Mother Earth“, v jehož pokračování jsem tak trochu doufal.

Z diskuze v redakčních kuloárech jsem usoudil, že ve druhých pohledech (budou-li) se objeví převážně názory předchozího odstavce. Nicméně já i přes zmíněné rozčarování považuji „The Silent Force“ za velmi dobré album a na dnešní scéně podobných žánrů nadprůměrné. Stále to jsou WITHIN TEMPTATION a jejich krásné melodie v sobě nezapřou tajemné kouzlo, které mají od prvopočátku. Singlová „Stand My Ground“ je sice až moc hitovka pro komerční sféru, ale zbytek alba , především pomalejší skladby (k mé radosti je jich opět většina), je moc pěkným poslechem. Skupina tentokrát možností studia využila naplno a nejvýraznějším nástrojem se tak staly klávesy a různé efekty (dá-li se to tak říci). Na riffech závislým jedincům se tento tah pozdávat nebude, nicméně pro mne byla hudba WT především o celkovém působení na emoce, o příjemně prožitých chvílích poslechu a zde WT naštěstí nezklamali. Navíc, lépe však řečeno opět, mají všechny skladby svou osobní atmosféru, svůj vlastní malý svět, do kterého stojí za to na chvíli proniknou. „The Silent Force“ v sobě skrývá hudbu, kterou si člověk jednou za čas rád pustí a znovu se nechá okouzlit půvabem krásných melodií.

Jak doufám bylo patrné z textu, WITHIN TEMPTATION jsou především o osobních pocitech z jejich hudby a pokoušet se o jiné než subjektivní hodnocení bych si netroufnul. Navíc cítím v kostech, že se můj názor na „The Silent Force“ bude postupem času měnit, jen nedokážu předpovědět jakým směrem. Poslechněte si „The Silent Force“ sami a uvidíte, jestli se vám bude líbit.