Nevím, jestli jsou MASTERPLAN opravdu takovou superskupinou, o jaké se píše, netroufám si odhadnout, zda skutečně byl jejich eponymní debut z předloňského roku tak převratný, jak se ozývá ze všech stran, ale musím nejspíš uznat, že všechny události, které vznik a existenci téhle kapely provázejí, tomu zřetelně nasvědčují. Spojení dvou nepřehlédnutelných skladatelských osobností ex-HELLOWEEN s excelentním pěvcem Jornem Landem a samotné album „Masterplan“ jmenujme za všechny, v případě debutu pak zejména pro jakousi jeho neuchopitelnou originalitu a neokoukanost, na první poslech slyšitelnou, i když jen těžko definovatelnou (pořád je to přeci jenom heavy – speed metal, že ano). Svými monstrózními melodickými náladami, pěveckým talentem Landeho (okořeněným typickým hard rockovým „feelingem“) či prostě jen odevšad trčícím varujícím ukazováčkem však skupina dokázala razantně zčeřit už dlouhou dobu poklidný stav hladiny speed metalové louže a zasloužila si proto ony oslavné přívlastky, které jí v danou chvíli mohly po právu říkat pane. Jenže čas pokročil, co bylo včera není dnes, a tak i MASTERPLAN se museli dřív nebo později (v jejich případě spíše později) vytasit s novinkou, která aktuálně určí, jak to s těmi chvalozpěvy bude dál. Dámy a pánové, milí metalisté, a tak je tady konečně máme, slovutné MASTERPLAN podruhé, tentokráte s podtitulkem „Aeronautics“.

Vyjící sirény, blíže neidentifikovatelné zvuky a chroustání, lákavě preludující klávesy, a je to tady. Po krátkém intru se doširoka otvírá náruč MASTERPLAN, v níž vás vítá „Crimson Rider“, karmínový jezdec, elegantně a zároveň pragmaticky se vyšvihující do sedla v očekávání projížďky, kterou v poslední době postoupil už mnohokrát, ale stále pro něj ještě cosi znamená. Pochybnosti jsou tím pádem rázem rozprášeny – nálada debutu zůstává očividně zachována, natolik si je zřejmě kapela jistá sama sebou, a z tohoto faktu je třeba dále vycházet. Podobný osud jako největší tutovku raných časů MASTERPLAN „Enlighten Me“ potkal i hitovými ambicemi doslova prošpikovanou „Back For My Life“, jež rovněž nejprve dala jméno předskakujícímu EP a poté se stala nejvýraznějším okamžikem celého alba. S temně zadumanou předehrou, megavýrazným melodickým nápadem a charakteristicky lítostivým zvukem kláves, kytar a taktéž nenápadně vévodících smyčců ve vínku to ostatně nemohlo dopadnout jinak. V nejbližších následujících skladbách („Wounds“, „I´m Not Afraid“ či „After This War“) pak MASTERPLAN sypou z rukávu samou další klasiku (mohu-li tak vůbec mluvit o materiálu z teprve v pořadí druhého alba), nesoucí se na nadýchaných klávesách, řízné kytaře a pestré rytmické hře Uliho Kusche, k níž snad nemá cenu nic bližšího dodávat, zvláště když hovoří sama za sebe. V „Headbangers Ballroom“ navíc velmi výrazně slyším helloweenovskou náladu „The Dark Ride“, což bude nejspíš tím, že právě na tomhle dýňovém album se kdysi Rolandu Grapowovi dostalo nejvíce autorského prostoru, a zapadá mi do toho i nezvykle „veselá“ vyhrávka z prostřední pasáže uvedené skladby.

Jak se však definitivně přehoupne polovička hracího času alba, začíná se mě pomalu zmocňovat jakýsi prapodivný, prázdný pocit. Ve skladbě „Into The Arena“ totiž MASTERPLAN jakoby symbolicky vstupovali s vlastní kůží do arény a teprve tam měli před zraky všeho posluchačstva dokázat, jak na tom doopravdy jsou. Jak na tom jsou, když se znovu pustili do toho, co se jim dříve tak povedlo, ale co pro ně tím pádem nyní představuje poměrně tenký led, jak na tom jsou, když si mohou dovolit na polovině alba „ubrat tempo“ a svůj pověstný tah na bránu nechat doma v záloze. A posluchačstvo se ptá: co záleží na několika povedených skladbách, když oprávněně náročný fanoušek si přeje mít doma kompletně plnohodnotné celé dlouhohrající album? A u téhle zkoušky kapela myslím neuspěla. Ano, ani zbývající skladby nejsou žádným „béčkem“, za něž by se musela stydět, ale chybí mi u nich ono napětí, onen elektrický výboj, který vás zalechtá na podbradku a do ucha vám zašeptá, „ti MASTERPLAN, to je pořád síla, co?“. Jakoby se kapela k některým svým skladbám (tj. od zmíněné „Into The Arena“ níže) chovala trochu macešsky, říkajíce si pro sebe, „jasně, jsi moje dítko, ale ten refrén, cos dostalo, ti bohatě stačí. A hlavně jdi dál od „Back For My Life“, ať jí neumažeš!“ Jestli je to správná politika, bůh suď, já si myslím, že ne. Co stačí teď, nemusí už stačit později. Protože zatím je „Aeronautics“ ještě albem celkem stravitelným (ba dokonce si na něm člověk místy gurmánsky pochutná!), ale donekonečna to do sebe tlačit taky nejde. A to by se právě MASTERPLAN mohlo stát osudným.