Corpsepaint, inhalace vůně z plátěného pytlíku s rozkládajícím se havranem, prasečí hlavy nabodané na kůlech, z lebky zvolna vyvěrající mozek, smaženice připravená kdoví z čeho, planoucí kostely, frontman s třiadvaceti otvory v těle… Vše důkladně namočeno, předepráno, vypráno, vyždímáno, vyžehleno a hlavně pořádně přibarveno. To jsou jen některé ze skutečností, díky nimž jsou MAYHEM pasováni do pozice blackmetalového kultu ze všech kultů nejkultovatějšího. Bohužel se v té záplavě podružností občas zapomíná na hlavní důvod, proč se Mayhem dostali až na samotný trůn. Tím důvodem je samozřejmě jejich podmanivá HUDBA.

Po ustálení sestavy po Euronymově smrti a vydání mini „Wolf`s Lair Abyss“ měla kapela dvě možnosti. Buď pokračovat v oboru, v němž dosáhla naprosté dokonalosti – tedy v pure black metalu ala „De Mysteriis…“, nebo zkusit něco poněkud jiného a experimentovat. MAYHEM si uvědomili, že opakovat něco neopakovatelného a nenapodobitelného jaksi nelze a zvolili cestu těžší – cestu dosud neprobádanou, cestu plnou zákrutů, nástrah a rizik, cestu hledání své nové identity. Možná nechtěli dopadnout jako např. MARDUK, kteří na nás chrlí jednu  desku za druhou, ovšem pokud nejste zrovna mardukfanatikem, jednu od druhé při zběžném poslechu stěží rozeznáte. Každopádně MAYHEM našlápli novým směrem sedmimílovým krokem, čímž vyvolali mezi svými fanoušky lavinu protichůdných reakcí, které se pohybovaly od naprostého zatracení až po uznalé pokyvování hlavou.

Co nám tedy naši mrzačitelé připravili? Po zběžném prozkoumání bookletu si povšimneme, že album je rozděleno na dvě částí, a sice na „Part II.“ a „Part III.“ Jistě se podivujete nad tím, kam se nám ztratila Part I. Vězte, že onou první částí triptychu je vzpomínané mini „Wolf`s Lair Abyss“, které svůj úkol, totiž nakopnout chtivé fanoušky vší silou do rozkroku a oznámit jim tak, že MAYHEM jsou ve vrcholné formě zpět, splnilo na výbornou. Ve zbývajících částech ( zejména pak ve třetí části) je patrný posun tvorby MAYHEM někam jinam. Kam? Někam k hranicím ponuré říše zvané Black Metal, v níž se svými panoši vládnou. Avšak musím podotknout, že MAYHEM tyto hranice rozhodně nehodlají překročit, nýbrž chtějí dobývat další území, plenit, pustošit a expandovat.

Zvonivý zvuk Blasphemerovy kytary v titulní skladbě nás za doprovodu Hellhammerova marše okamžitě vcucne a nepustí. Po chvíli se přidá se svým recitativem Maniac a my hned v úvodní skladbě slyšíme obrovský posun od ortodoxního pojetí black metalu k jakési avantgardní formě, a to ve všech aspektech. Poslech dalších skladeb tento pocit pouze potvrdí. Zvuk všech nástrojů je mnohem čistší, než jaký jsme u MAYHEM měli možnost dosud slyšet. Hlavně nazvučení bicích je oproti např. „De Mysteriis“ k nepoznání. Jednotlivé skladby jsou kompozičně naprosto perfektní. Užijeme si na jedné straně typických mayhemovských sypaček ( „A Time To Die“) a na druhé straně pomalejších psychedelických ploch („Completion to Science of Agony“), mnohdy podbarvených elektronikou, která naopak zcela dominuje ve skladbě „A Bloodsword and a Colder Sun“ (doporučuju poslech s kvalitními sluchátky – Maniacova předmluva se omotává kolem uší jako Arafatova hučka). Touto kompozicí se GDW přeleje do své druhé poněkud experimentálnější části. Rafinovaně propracovaná „Crystalized Pain In Deconstruction“ je následována téměř na desetiminutové ploše se rozkládající pomalou a tesknou „Completion to Science of Agony“. Avšak od úvodní skladby až po závěrečnou popinu „To Daimonion“ na nás stále dýchá ono typické mayhemovské fluidum a severský chlad.

A čemu vlastně MAYHEM vyhlásili válku? Lidské slabosti, pohodlnosti, ochotě nechat se vodit za nos, organizované víře…Album je plné těžkých textů z Maniacovy hlavy, který dokazuje, že na přednáškách z filozofie, kterou studoval na univerzitě v Oslo nechrápal, nýbrž pilně přemýšlel. A během přednášek si určitě musel odskočit na pěvecké lekce. Maniacův projev na GDW je totiž nezvykle pestrý. Samozřejmě nechybí jeho typické dávení, ale často také používá čistého hlasu, který album výrazně osvěžuje. Absolutorium zaslouží Blasphemer. Drtivá většina této hudby totiž pochází z jeho hlavy. V jeho osobě mají MAYHEM opět ve svém středu výraznou skladatelskou osobnost, která na tomto postu více než důstojně nahradila nesmrtelného Euronyma. Navíc si dovolím tvrdit, že z hlediska hráčského Blasphemer Euronyma jednoznačně  převyšuje. Hellhammer? Darmo mluvit. Talent, který rozvíjí občas i sedmi hodinami cvičení denně (jak sám v jednom rozhovoru uvedl), se musí někde projevit a jeho strojově přesný výkon na tomto albu je prostě nepřekonatelný.

Vzhledem k tomu, že od vydání „Grand Declaration of War“ už uplynul více než rok a půl, nepředpokládám (pokud vám název MAYHEM aspoň trošku něco připomíná), že jste jej ještě neslyšeli. Pokud jste přístupní novým prvkům v hudbě, jistě mi dáte za pravdu, když prohlásím, že MAYHEM natočili naprosto skvělé a inovativní blackmetalové album. Pokud patříte mezi ty, kteří tohle album po třech posleších odhodili, dovolím si vám doporučit, abyste to s „Grand Declaration of War“ ještě jednou zkusili. Možná mu přijdete na chuť. A jestli ne? Vaše škoda. My ostatní se budeme s chutí a stále dokola věnovat povznášející mayhemizaci svých zvukovodů.

Závěrem mi dovolte, abych zde vzpomněl na svého kamaráda Pavla Nováka z Mikulčic, který tragicky zemřel dne 6.12.2001 ve věku 25 let.

Smrt je samozřejmost, kdežto život nikoliv,
a proto Rest In Peace – odpočívej v pokoji!

Nechť Ti Hellhammer tluče do kroku na Tvé poslední cestě! (a drž mně tam nahoře fleka u partičky tarok!)