Z předchozího alba jednoho ze základních kamenů doom metalu jsem nebyl odvázaný ani co by se za oprátku vešlo. Tuším, že jsem nebyl sám...

Paradise Lost ušli od doby svého vzniku zatraceně dlouhou a bolestnou pouť - přes pronikavé podzemácké kořínky, přes vzrůstající rostlinku popularity, až na vteřinový vrchol slávy . Během celé téhle cesty určitě nestihli poztrácet tolik pravověrných fanoušků, jako se jim to “poštěstilo” v éře alba Host. Ba dokonce ani kontroverzní One Second nebylo tak radikálními jatkami pro ta stará dobrá kovová srdce, jako světle modře zamlžený kotouček s obsahem kdesi na vratkém pomezí Depeche Mode a Sisters Of Mercy.

Troufám si tvrdit, že největším kamenem úrazu byl způsob, jakým se Ztracený ráj paktoval s elektronikou a vším tím svinstvem, které už pár model poslalo k zemi. Pod nánosem zkroucených zvukových pahýlů, nehmatné kytarové tváře a cukrujícího Nicka Holmese se jen těžko hledala atmosféra. Byla - li tam nějaká...

Believe In Nothing je pro mě důkazem, že kapela si svého pozvolného hudebního odumírání všimla a hodlá dokázat, že stále patří k vrcholům gothic - rockové scény. Kytary se zpod hromady elektronické hnojůvky čile klubou na povrch a většina písniček stojí zase na jejich nabroušeném zvuku (zejména dva úvodní kousky - I am Nothing a Mouth). Halelúja, neboť McIntosh nebyl nadarmo považován za jednoho z nejinvenčnějších instrumentalistů na kovových stepích. Přesto přese všechno, superlativy zatím neplýtvám - stále postrádám ten jednotící tah, silný riff, který by nesl tíhu celé skladby a pokládal základ pro nezaměnitelnou tvář Paradise Lost. Stále postrádám tu několika akordovou zhuštěnost výrazu, těžkou dynamiku a atmosféru, která pro mnohé udělala z Miltonových pohrobků Black Sabbath devadesátých let....

V případě Believe In Nothing se dá mluvit spíše o šesti strunném dotváření a přikrašlovaní, ačkoli pár skladeb s dračím nádechem (velmi lehkým a něžným) se vypátrat dá. Příjemným efektem je to, že se v kompozicích člověk dokáže opět orientovat, zachytávat, dokáže se ztotožňovat s prožívaným, což byla věc Hostu bytostně cizí. Nemluvě o mnohem větší energii a šlapavosti...

Základ skladeb stále plave v rovině samplů, které často udávají rytmus, ale už tak neprorůstají na povrch. Po pár posleších bych je dokonce označil za příjemnou úlitbu progresivitě a hudební moderně. Největší zvukový revanš se dostal panu Lee Morrisovi, toho času bicmanovi. Trend potírat jeho bicí automatem zaplaťbůh vysublimoval do nenávratna. Poctivý zvuk škopků a kopáků vrací do elektronického chladu ten příjemný zemitý heavy feeling.

Mnohem snadněji se posluchač srovná i se smyčcovými party, které ztratily punc efektu a staly se, světe div se, efektivními. Například ve skladbě Never Again se jejich deliricky rozostřená plocha nádherně prolíná s rytmickou sekci a drsnějším vokálem Nicka Holmese. Pár slov k němu - cukr je v jeho hlase stále, ale párkrát šlehne bič - sice už to není ten nádherně expresivní polořev, ale pokud se mu už v říši čistého zpěvu zalíbilo natrvalo, nemám proti němu námitek.

Jak působí celek? No, metalem už se to nazvat nedá, ale zrnko starých časů minulých zapustilo kořínky a zelené ratolesti Draka a Ikony snad vzkvetou do své ztracené krásy (chci zůstat i nadále naivní...). Jejich dnešní vzhled je nejbližší One Second, přičemž jejich komerční potencionál nadále zhoubně bují ku škodě věci. Rozdýchat takové kousky jako singlový Fader nebo Control není pro bigotní kovotepce to nejsnadnější, ale musím připustit, že tohle pojetí rocku s výraznou melodií a trochu gotičtějším přídechem má něco do sebe. Nalezení ztracených iluzí? Ano, nejsem sice štěstím bez sebe, ale Paradise Lost se zase vrací do mého povědomí jako skupina s vizí. A to je po Hostu víc než jsem doufal...