Nebylo nejmenších pochyb o tom, že úspěch první série celodenního dobrodružství protiteroristického agenta Jacka Bauera si vynutí i další pokračování. Železo se kuje, dokud je žhavé a soudě dle faktu, že ve Státech v těchto dnech vysílají už čtvrtou sezónu tohoto fenoménu, nic nenasvědčuje tomu, že by tohle železo mělo v nejbližší době vychladnout. První série těžila hlavně z originálního pojetí spočívajícího v plynutí děje v reálném čase, kde minuta na obrazovce představovala i minutu ve skutečnosti. I přes některé logické a časoprostorové nesrovnalosti se tento záměr americkým tvůrcům podařil a výsledkem byl nakonec dramatický a řemeslně velmi umně zpracovaný špektákl, který po pozvolném a nenápadném rozjezdu postupně vygradoval v šokující závěr, jímž byla vražda manželky hlavní postavy.

To, co bylo zpočátku originální a neotřelé, už v dalším provedení nemá šanci překvapit, a tak byli tvůrci pokračování postaveni před nelehký úkol zaujmout diváky i podruhé. Zvolili poměrně jednoduché řešení – po „vykutálené“ srbské rodince z první série tentokrát připravili agentům v podobě atomové bomby mnohem závažnější hrozbu. Vše začíná v osm ráno, náhodným získáním informace o nukleární pumě, kterou má jistá arabská teroristická organizace odpálit v Los Angeles. Do akce je po více než roce opět povolán Jack Bauer (Kiefer Sutherland), který po smrti své manželky pověsil službu vlasti na hřebík. Po chvíli odmítání se však nakonec rozhodne správně, čímž se rozjíždí další celodenní kolotoč boje za záchranu nevinných obětí.

Pozvolný rozjezd tentokráte odpadá, neb hned zkraje nám tvůrci servírují několik dramatických událostí v podobě zastřelení jednoho z důležitých svědků Jackem Bauerem, exploze nastražené bomby v centrále protiteroristického oddělení (PTO) anebo vdechnutí smrtelné dávky radioaktivního plutonia, kterému byl vystaven šéf PTO George Mason (Xander Berkeley), jemuž tak zbývalo jen několik hodin života. Jeho pozvolné umírání a chátrání organismu vlivem radioaktivního působení, které do posledních chvil tajil před svými šéfy a podřízenými, patří k jednoznačně nejsilnějším momentům celé série. Oproti předchozímu „balkánskému“ dobrodružství jsou diváci vystaveni mnohem většímu množství paralelních dějových linií a díky tomu tak zhruba v polovině děje začínají být události trošku nepřehledné a po nadějném startu tak seriál povážlivě ztratil na dynamice. Negativně tomu dle mého názoru pomohla i naše nejsledovanější televize, která, s výjimkou posledních 8-mi hodin, dávkovala modelem 1 epizoda týdně, což při počtu 24 dílů představuje téměř půl roku vysílání. Vezmeme-li v úvahu fakt, že celý děj se odehrává na ploše 24 hodin, je tento dramaturgický krok poměrně nešťastný.

Když už jsme u těch paralelních dějových linií, tak velmi pozitivně lze hodnotit ztvárnění událostí kolem presidenta Palmera (Dennys Haysbert), které si dramatičností zákulisních her a intrik v ničem nezadaly s napětím spojeným s hledání atomové bomby, stejně tak práci zaměstnanců PTO na improvizovaném pracovišti poškozeném teroristickým útokem. Vše podáno díky dynamickým střihům a místy téměř dokumentární kameře s patřičnou dávkou napětí a v bezchybném řemeslném provedení. Jako vysloveně zbytečná vsuvka mi však přišel zmatený čundrcountry výšlap dcery Jacka Bauera Kim (Elisha Cuthbert) po Los Angeles a okolních lesích. Vůbec postava dcery Kim se, narozdíl od první série, jevila poněkud zbytečná a tak trochu spíš jen jako soustíčko pro fanoušky malé Kanaďanky Elishy Cuthbert.

Přiznám se, že byly chvíle, kdy už jsem nad 24 hodinama II lámal hůl. Dělo se tak v již zmiňované polovině, někdy kolem desátého dílu. Vše totiž spělo k poměrně jednoznačnému a předem jasnému rozuzlení. Atomovou bombu v LA umístili islámští teroristé, a tak bylo jen otázkou času, kdy dojde k její nalezení a zneškodnění. A i přes několik žánrově netradičních momentů (s islamisty spolupracující jedna z dcer váženého amerického podnikatele a spolupracovníka CIA zároveň), postrádal jsem oproti první sérii něco, co by mě připoutalo k obrazovce a nutilo přečkat snůšku nevtipů v podobě Tele Tele, abych si s napětím užíval dalších dramatických dějových zvratů. Tohle hluché místo však naštěstí netrvalo dlouho a v momentě, kdy dojde k odpálení bomby v poušti za LA, dochází k podobné gradaci, jako tomu bylo u první série.

Zcela zřejmí viníci bombového útoku (3 blízkovýchodní země podporující teroristy) mají být potrestáni formou vojenského útoku, k jehož zahájení zbývají už jen hodiny. Nebyl by to však Jack Bauer, kdyby se mu nepodařilo získat důkaz o tom, že zvukové záznamy rozhovoru představitelů zmiňovaných zemí s teroristy jsou jen podvrh, který má na svědomí americká průmyslová lobby mající veliký ekonomický zájem na válce na Blízkém východě. A tak sledujeme neúnavnou Jackovu snahu získat tento důkaz, během které si prožije i mučení spojené se zástavou srdce. Lékaři (a nejen oni) možná kroutí hlavou a my ostatní se velmi dobře bavíme, a i když víme, že tohle by stěží stíhal i superman, líbí se nám to a těšíme se na finále. I přes místy nepochybně typickou schematičnost je však celé to snažení za odvrácení války pojato ve skutečně dramatickém duchu, což je tím nejhlavnějším faktorem, proč mě 24 hodin, narozdíl od mnoha jiných, podobně laděních snímků, tak nesmírně přitahuje. Tajemné postavy prostřednictvím mobilních telefonů tahající za nitky ze svých luxusních jachet někde na druhém konci země (tak trochu evokující „Kouřícího muže“ z kdysi modly všech uhrovitých fanoušků laciné sci-fi – Akt X – protestuju, já uhry nikdy neměl a přesto se mi první dvě „nelaciné “ série dodnes líbí... pozn. Marigold), bývalí elitní vojáci, kteří za jidášský groš zradili svou vlast, zoufalý počítačový hacker, který si vzal až příliš velké sousto – to všechno tu už pochopitelně mockrát bylo, ale, považte, dá se v tomhle žánru přijít ještě s něčím naprosto novým a neokoukaným?

Seriál kromě vynikajícího střihu a dynamického scénáře zdobí hlavně herecké výkony. Je očividné, že Kiefer Sutherland se v postavě Jacka Bauera našel. O Xanderu Berkeleym a jeho Georgu Masenovi už byla řeč. David Palmer je prezidentem, jakého by si Američané možná tak akorát mohli přát. Rozhodný, ve svých postojích neústupný, čestný a hlavně nepodléhající vlivům různých nátlakových skupin. Z pohledu současného obsazení Bílého domu zřejmě nejméně realistická postava, avšak díky ztvárnění Dennise Haysberta se jí dostává patřičného charismatu a důvěryhodnosti. Zaujalo mě i pojetí šéfa presidentova štábu Mikea Novicka v podání Jude Ciccolella. Rozvážný, zkušený a politikou protřelý muž, který se však v kritickém okamžiku rozhodne špatně.

24 hodin je jedním z mála televizních seriálů, které jsem si v posledních letech oblíbil. Trvám na tom, že ve svém žánru (a nejen v něm) ZDALEKA převyšuje většinu současné produkce. Kromě již uvedených pozitiv hovoří v jeho prospěch i minimální dávka amerického patosu, snesitelné množství klišé, snaha o maximální realističnost (byť zdaleka ne vždy úspěšná) a hlavně přítomnost NĚČEHO, co dokáže spolehlivě připoutat k obrazovce a dychtivě očekávat věci příští. Jestli se dá v tomto případě hovořit o klasickém americkém „entertainmentu“, tak v zásadě proti němu nemůžu mít výraznějších výhrad, protože evropská tvorba je na tom z tohoto pohledu podstatně hůř (vole a co Kovošrot 11? – pozn. dramaturg z DDR).

PS: Aby těch šokujících konců nebylo málo, tak v závěru druhé série dochází k otrávení prezidenta Palmera zákeřným virem, po kterém okamžitě kolabuje, čímž vše končí. Fanoušci seriálu už jistě dobře vědí, že třetí série se bude točit právě kolem tématiky biologických zbraní. U nás se má začít vysílat v průběhu září tohoto roku.