Každý druhý den, už třicet let, sedává na téže lavici ve vídeňském Vědecko-průmyslovém muzeu, v Bordoneho sálu, před Tintorettovým obrazem Muž s bílým plnovousem, hudební kritik a chorobný estét Reger... Dští tu svoje zapšklé a žlučovité názory na umění, na politiku, na lidi... na celý svět. A z povzdálí mu tiše naslouchá Irrsigler, místní zřízenec, venkovan a neuspěšný žadatel o místo policisty (tělesně nevyhověl). Naslouchá a jako prázdná nádoba plní se znechucením Regerovým, jako houba nasakuje jeho názory a stává se ideálním posluchače a zrcadlem, v němž Reger nachází svou podobu... Falešnou a přeci zoufale pravdivou.

Snad tedy tak v kostce k půdorysu hry, kterou Svatopluk Jelínek a Dušan D. Pařízek postavili na novele známého rakouského dramatika a spisovatele Thomase Bernhardta, který si v Čechách našel věrné publikum. Staří mistři jsou hrou stojící na pilonech slov a precizních dialogů, hrou, visící na tenkých nitkách hereckého mistrovství. Krom nich... mnoho není. Jen lavice, židle, v pozadí oprátka (evokující svojí neútěšnou nápadností Beckettovo Čekání na Godota) a několi rekvizit (nůžky, housličky, řízek, cigarety). Jinak – pouze černá hloubka scény divadla Komedie. A Marian a Karel Rodenovi. Dva pilíře, které podpírají podivuhodný (ne)dramatický tvar Bernhardtova textu.

Hra začíná vstupem diváků do osvětleného sálu. Ti dva tam už jsou. Reger leží na lavici, Irszigler sedí nad ním. Je jasné, že velké scénické drámo konati se nebude. Nikoli. Pouze podivuhodné rozpravy dvou mužů. O čem? Inu o všem. Reger je znechucený životem. Dozrál do stavu soudce všeho a všech. Plive své kritické a žlučí překypující glosy kolem sebe, vyzařuje z něj deprese a neukotvenost, všechno zdá se mu odporné, nízké, nehodné zájmu. Dokonce i Tintorettův obraz, před kterým už třicet let sedává. Jeho partner posedává a postává, v přesně určených místech přejímá svůj part... Říká své názory? Nikoli. Pouze doslova opakuje to, co mu obdivovaný Reger řekl. A Reger sám už sotva rozezná, co jsou jeho vlastní slova. Občas doslova taje před klamným dojmem, že našel spřízněnou duši. Přesto je na jejich umělém svazku cosi jímavého... jakási blízkost (mimo dosah slov) a vzájemná potřebnost. Reger svými často brilantním sarkasmem prostoupené obžaloby bere jako štít před životem, který ho zklamal a dovedl až na sám okraj zoufalství. A bezelstný Irrsigler svým nasloucháním a usměrňování činí balancování snesitelným. Divák je náhle zajatcem charismatického a strhujícího Regera, který střídá polohy od naprosté rezignace až po bezmeznou zuřivost, s jakou se vrhá proti nenáviděnému / milovaného Tintorettovi s nůžkami v ruce. Poslouchá jeho názory, v jejich přehnaném a vzteklém patosu rozeznává fragmenty skutečné a briskní satiry, ale příboji slov je do nekonečna zahlcen a pohřben. Klíč mu nakonec podá sám Reger svým výrokem o zhoubnosti příliš soustředěného vnímání. Protože, ač se Bernhardtův text jeví jako cílená kritika poměrů, – umění, mezilidských vztahů, politiky, národů – není v důsledku ničím jiným než zoufalým výkřikem člověka, který cítí blízkost propasti.

Bez schopností bratrů Rodenových by bylo vše marné a ve vší plnosti příliš prázdné. Samoúčelně rozbujelému obsahu však oba (a jediní) aktéři dodávají svým naprosto civilním a naprosto strhujícím projevem lidský rozměr, tragickou hloubku. Prostor za slovy. Slovy, která jsou jen výtryskem zmatení duše. Karel Roden (Reger) má nad Marianem (Irrsigler) jasně navrch. Tak to má být. Jeho výkon je excelentní ve všech směrech. Držením těla evokuje vzteklé stáří, barvou hlasu celou míchá paletu emocí, kterou Reger kreslí svoje frenetické názorové čmáranice. Dokonalejší vystižení intelektem rozežraného zoufalce si lze těžko představit. Marian je jakousi zvučící deskou, naslouchá a s naivitou opakuje již vyřčené. Jedinou problematickou stránkou jeho herectví je poněkud nezřetelná artikulace, ale i to záhy ztrácí váhu. Jede se více než hodinu, bez přestávky (pokud za přestávku nepočítáme odmlky při cigaretce či pojídání řízku), bez oddychu. Už sama náročnost předlohy klade jistý nárok na diváka. Staří mistři rozhodně nejsou pro ty, kteří vyžadují kostýmový a pohybový rej, kaskády hluku a kabaret vtipu. Humor této inscenace je hrubě intelektuálního zrna, poněvadž zesměšňuje intelektuálně sám intelekt. Hutnost promluv je maximální, výrazová stránka minimální, intonace a zabarvení hlasu klíčové... Váha, kterou nese zvuková stránka je při závěrečném Regerově monologu vyhnaná na samou hranici snesitelnosti, dost možná i kus za ní. Jediná výtka, kterou mám...

Staří mistři jsou velkým zážitkem, který bez žaludečních potíží pozře spíš ostřílený divák, v optimálním případě zocelený předlohou. Pro ty ostatní je famózní gambit bratrů Rodenových pouze dlouhým mono-dia-logem bez jasného obsahu. Já osobně považuji mimoděčné vyznání jednoho zkroušeného starce za dílo mistrovské.