Rozhodl jsem se (po nedávné recenzi „nečerstvé“ desky BETWEEN THE BURIED AND ME) opět poněkud zpronevěřit proti koncepci přinášet především recenze aktuálních počinů a protentokráte jsem si k medializaci vybral první a zatím i poslední album Kanaďanů ION DISSONANCE, které vyšlo už v roce 2003. Důvodů je povícero, jednak je to skupina ne příliš známá, jejíž hudba se do povědomí fanoušků v našich krajích dostane běžnou cestou asi jen stěží. Dalším důvodem je extrémnost materiálu, recenze grindcore partiček se na Metalopolis neobjevují moc často a myslím, že není vhodné tuhle oblast opomíjet, obzvláště pokud se v rámci tohoto stylu rodí i tak kvalitní dílka jako „Breathing Is Irrelevant“. Hlavním důvodem mé recenze je totiž samotný hudební obsah kotoučku, který má rozhodně co nabídnout fanouškovi tvrdé hudby. Pravdou sice je, že ION DISSONANCE nenabízejí stylově čistý grind, ale je to prvek v jejich hudbě převažující, takže nebudeme puntičkařit, že? Navíc když další stylové příměsi jsou podobně „bordeliózní“, tedy něco „Mešuge“ technothrashe, nějaký ten bláznivý death vzor NECROPHAGIST a ten kdo bude chtít, klidně si tam najde i šílený math metal pomatených lamačů hudebních stupnic. Pokud však už chceme srovnávat, bude těmto řezníkům asi nejbližší nucený výsek COALESCE nebo mlýny kostní moučky GORGUTS. A že skupina sama sebe na svých stránkách přirovnává i k DILLINGER ESCAPE PLAN? Inu, to ať už posoudí každý sám.

ION DISSONANCE jsou každopádně dalším důkazem, že v Kanadě není o kvalitní a především osobitostí hýřící skupiny nouze. Hned od úvodního otvíráku „Substantial Guilt Vs. The Irony Of Enjoying“ do vás tito vyznavači takzvaného Grand Canyon stylu pustí tisíc voltů ostře rozsekané rytmiky s třeštivými výjezdy kytar. Roztržitě působící úprk je doplněn brutálním řevem, který však nepostrádá artikulovanost a rozhodně netrpí jednotvárností. Vokální polohy se mění stejně obratně jako tempo vlastní hudby, přesto zůstávají v hranicích agresivního území. Kdo by však nabyl dojmu, že se musí jednat o pouhé šíleně nekoordinované běsnění, ten by se zásadně spletl. ION DISSONANCE totiž nezůstávají v extrému za každou cenu, umí využít i přehlednější postupy, uvolnit napjatou atmosféru své jinak velmi vroucí hudby, zpomalit, jednoduše až hardcorově zaseknout a připravit tak posluchače na další nápor rozevláté rytmiky a vřeštivě „neuspořádaných“ kytar. Hudba je to promyšleně vystavěná a dotažená, ten kdo však k plnohodnotnému zážitku potřebuje i melodie bude při poslechu ION DISSONANCE zklamán, na tohle si pánové prostě nehrají. Z určitého pohledu by se tedy mohla produkce kanadské pětice kriticky oznámkovat nálepkou bezcílného „onanismu“. Prvků, které by k podobnému odsuzování sváděly nabízí skupina na svém albu hodně. Bláznivé úprky po hmatníku kytar a rytmické spirály poletující jako motýl z květinky na květinu jsou všudypřítomné. Naštěstí však nejsou tyto prvky v hudbě ION DISSONANCE samosvorné, skupina se neuzavírá do pouhého předvádění svých instrumentálních dovedností (které jsou každopádně neoddiskutovatelné), ale tvoří plnohodnotné skladby s rozpoznatelnou strukturou, ve které jsou jednotlivé pasáže cíleně podřizovány efektu kompaktnosti. Pak už je pouhou otázkou samotného posluchače, kde je jeho hranice schopnosti vnímat složitější hudbu, protože nápor je to silný, vyžadující nějaké ty reprízy soustředěnějšího poslechu. Ve chvíli, kdy se však v téhle hudbě zorientujete (ono to zvyklému a pozornému človíčkovi zas tak dlouho netrvá, že?), odhalí se před vámi až překvapivá „přirozenost“ a agresivní nádhera téhle hudby. ION DISSONANCE prostě do svých skladeb nervou nic samoúčelně, vše má svoje místo, svůj smysl, a i ty nejkrkolomnější postupy jsou pouhé složité molekuly tvořící dohromady buňky skladeb, které ve výsledku ohromují svojí životaschopností.