Jakkoliv nelze řadit doom-metal k výrazně progresivním žánrům, i v takto úzce vymezené škatulce zůstává dostatek prostoru pro svébytnost a specifické detaily, jejichž souhra tvoří mnohdy velmi zajímavé celky. SHAPE OF DESPAIR sice v tomto smyslu nepatří mezi ty, jejichž tvorba působí jako blesk z čistého nebe, přesto je vidět, že od debutního alba „Shades Of…“ se dokázali vypracovat k vlastnímu jednoduše rozpoznatelnému výrazu, který navíc nezavání laciným epigonstvím. Dalo by se říci, že reprezentují současný doom-metalový "střední proud" bez výrazných odboček k extrémněji pojatým polohám. Mimo jiné se SHAPE OF DESPAIR mohou pyšnit zajímavou členskou základnou, z níž jako nejznámější vystupuje Pasi Koskinen (ex-AMORPHIS), ale pozadu nezůstává ani angažmá ostatních členů čítající např. FINTROLL, AJATTARA, MIST AND THE MORNING DEW, RAVEN.

Finové přirozeně pracují se všemi tradičními atributy žánru, ať už je to téměř mantrická repetice motivů plynoucí téměř pohřebním krokem, letargická monotónnost nebo charakteristický murmur Pasiho Koskinena k nepoznání od čistého projevu v AMORPHIS. Nechybí „andělský“ dívčí hlas, jakožto drobný záblesk světla v téměř hmatatelné temnotě. Tím však přímočará podřízenost žánrovým mantinelům pozbývá na důležitosti. Téměř schematické postupy přizpůsobují svému naturelu a do srdce se zlehka vkrádá subtilní a introspektivně orientovaný pocit bolesti a smutku, který nerve a nedrásá,  ale pozvolna vás jeho letargičnost potápí pod hladinu každodenní šedi a vykresluje barevné kontury emocí. Tam, kde např. ESOTERIC vyplňují těsný prostor řezavou disonancí a bortícími se zvukovými plochami, nastupuje u SHAPE OF DESPAIR plačtivá melodika zahalená do uhlazeného zvukového hávu. Každá ze šestice skladeb pracuje s výrazným ústředním melodickým motivem, kterému se ve většině případů nedostává přílišných obměn a v okamžicích, kde pomalu odplouvá pocit meditativnosti, se může dostavit dojem vkrádající se prázdnoty. To se týká zejména několika  příliš dlouhých a podlé mého názoru rušivých, archaicky znějících syntetizátorových pasáží, jejichž ševelení a jemný cinkavý zvuk kdesi v dáli je sice zpočátku zábavný,  opakovaně však působí jako vata. Ani po vícenásobném poslechu se nemohu zbavit pocitu nevýraznosti prolínajícího se některými skladbami. Samostatně pojímané melodické motivy a celky působí velmi příjemně a několikrát dokonce navozují onen zvláštní pocit vzrušení a mrazení v zádech, což je zejména případ „Illusion’s Play“ nebo výborné „Curse Life“, která se mi z celého alba jeví jako nejpovedenější. Mnohdy však chybí intenzita, živelnost emocí exemplárně nejlépe podaná právě ve zmíněné "Curse Life". Zamrzí i fakt, že poměrně zajímavě využité housle povětšinou zanikají v celkové syntéze jednotlivých nástrojů. 

Ačkoliv je „Illusion’s Play“ dobře odvedenou prací a nabízí pěkné momenty, přesto i nadále zůstává spíše standardem v dobrém slova smyslu, který v tomto případě nemá potřebné ambice překročit stín poznaného a nabídnout alespoň krátký pohled na nové horizonty.