Já jsem to tušil! Já jsem věděl, že to Martin Schirenc nevydrží a vydá se s krumpáčem na vídeňský hřbitov a započne se exhumačními pracemi. Šlo to jistě ztuha, ale výkop se podařil!. Náš dávno pohřbený miláček je opět bez jakýchkoliv známek po strádání v temném hrobě zpět. Jen ten nesnesitelně ostrý štiplavý zápach zůstal...

Je tomu už sedm dlouhých let (pokud počítáme pouze řadová alba), kdy se s námi PUNGENT STENCH trošku unáhleně rozloučili. Nyní můžeme s potěšením konstatovat, že jim tato dlouhá pauza vůbec neublížila, ba naopak! Na svém právě propíraném čerstvém kusu „Masters Of Morals – Servants Of Sin“  servírují opravdu velmi výživnou a lahodnou porci deseti řádně uleželých death metalových steaků vydatně okořeněných pořádnou hrstí thrashe a obalených v trojobalu z řízné gore a antipámbíčkářské lyriky. Sestava ansámblu se mírně změnila, když basistu Jacka Perkowského ( alias Pittbull Jacka) nahradil Marius, kterého známe z BELPHEGOR. Na okolních fotkách (a hlavně v bookletu CD) si povšimneme nového image a dole pod článkem nových pseudonymů všech členů Schirencova uměleckého sdružení.

Od úvodních tónů svižného otvíráku „Loot, Shoot, Electrocute“ musí být všem jasné, že se ve smraďoších za ta léta hybernace nahromadila hromada nespoutatelné energie, která prostě musí jít ven! Během dvou minutek nám Pungenti představí své zbraně, s nimiž se vrací na deathmetalové kolbiště – perfektní, trošku níže položený přesto však jako dětská prdýlka čisťounký a zároveň průbojný zvuk, stoprocentní nasazení, zručnost, kreativitu, Martinův hrdelní řev, spolehlivě tepající rytmiku. Strach a napětí nás ovládnou s ústředním riffem dramatické dvojky „School´s Out Forever“ a my si vychutnáváme příběh o neposedném školáčkovi, kterému se zalíbila tatíkova kulovnice s upilovanou hlavní. Martin na nás pálí hutné riffy prokládané mazlením se s ladným krčkem své sekery a my se kocháme: „…vzduch pln štiplavého dýmu, mrtvá těla zdobí podlahu, vystrašení školáci se tlačí ke dveřím, do každé hlavy vpálím kulku…“ prozpěvuje si Martin na konci skladby. Perverze čiší z úvodních houpavých vrzů strun následující „Diary Of The Nurse“. Příběh končí naložením rozčtvrcených malých dětiček do kyseliny sírové. A vězte, že celý proces až po ono nakládání je ve skladbě popsán velmi podrobně a náležitě naturalisticky.  Vůbec bych si dovolil vyzvednout schopnost  PUNGENT STENCH navodit svou hudbou takovou atmosféru, která přesně sedí ke konkrétnímu textu. Takže např. hned v úvodu čtvrtého kousku už tušíme nějakou tu neplechu. A opravdu to v „Convent Of Sin“ (Klášter hříchu) není úplně v pořádku. Kompozice se postupně rozjede do svižného, řekl bych až téměř HC rytmu, a na konci už víme o všech sexuálních zvrácenostech, které se za zdmi kláštera odehrávají, a jeho osazenstvo nám skrze Martinovo hrdlo sdělí, že nikoliv v Boha, nýbrž  „…in cock we trust“. Poslechneme si pohádku o králi pedofilů („Rex Paedophilus“), příběh o trudném životě jedince stiženého leprou („Retaliation“), story o ubohém děťátku, jehož život byl náhle ukončen jediným řezem skalpelu („Suffer the Little Children to Come Unto Me“ – vzpomenete si na skladbu MOONSPELL s názvem Let the Children Cum to Me z alba Sin/Pecado? Že by měl Martin nějaké nevyřízené účty s Fernandem?). A všichni s Martinem a nahlas: „Náš celibát – falešné předstírání, jsme boží armáda a rádi vám vlezeme do prdelí!“ A společně: „Ať žije Vatikán!“. Podobně akustický začátek jako „Convent of Sin“ nám nabízí pohodově odsýpající osmička „Viva Il Vaticano“, v níž nenechá Martin na černokabátnících ani jedinou nitku suchou. Devítka „Mortuary Love Affair“ (jak sám název ostatně napovídá) je skutečně jen pro silné žaludky. Kdo má zájem, bude zasvěcen do hrubě nekrofilních tajů a praktik: „Laskám její bleděžlutou kůži, můj jazyk ochutnává vpadlá oka, vím, že prdele mrtvol bývají poněkud sušší, neuškodí lubrikantu trocha.“ Ufff. A konečně v závěrečné „The Testament of  Stench“ si zopákneme, co svým věrným kdysi pravil sám Ježíš a jsme u konce.

No zkrátka srandy kopec. Martin nám dokazuje, že se nebojí ani vlka (nebo Vlka?) ani sovy natož nějaké cenzury (zejména proslulé německé).  Tak se dívám, že se stále věnuju spíše textům a o hudbě zatím nepadlo skoro ani slovo. I když vlastně představovat hudbu PUNGENT STENCH je jako….(sem si dosaďte libovolné klišé o sovách v Aténách, dříví v lese apod.). Pro ty milovníky death metalu, kteří si chtějí odpočinout od švédského chrastivého nebo amerického technickobrutálního deathu představují PUNGENT STENCH  se svým melodickým, ovšem zároveň pořádně hutným a brutálním pojetím deathu velmi příjemnou alternativu. Oproti rozvernému rozlučkovému albu „Club Mondo Bizzare – For Members Only“, chlíváci trošku přitlačili na pilu, přidali ještě více techniky a umu a tu a tam též zaslechneme i pro Pungenty zcela nezvyklé souboje dvou kytar. Občas se objeví trošku monotónní pasáž, ale než si uvědomíme, že se začínáme nudit, následuje blesková změna rytmu, Martin si tam začne šmrdolit ty své prstocviky a na nudu si ani nevzpomeneme. Holt Martin Schirenc trpí pro něj jistě velmi nepříjemnou (ale o nás o to příjemnější) chorobou zvanou flatulentia creativitatis, tedy přetlakem kreativity. Když si vzpomenu, jaký materiál vydal před pár měsíci se svými HOLLENTHON, musím žasnout a v nejrůznějších anketách musím do kolonky „Osobnost roku“ automaticky vpisovat spolu s Ihsahnem jméno MARTIN SCHIRENC.

Na závěr doporučuji návštěvu flashové homepage www.pungentstench.net, plné jeptišek s flintami či figurín Ježíše, na nichž si můžete vyzkoušet nové triko skupiny (obzvláště v mikině vypadá Ježíš vskutku štramácky) a podobných lahůdek.