OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle kapela mi byla doporučena sympatickým párem metalových fandů v Rock Café... A poněvadž člověk jako já (stále) věří krásným dívčím očím, při nejbližší možné příležitosti jsem si zaopatřil poslední počin tohoto německého seskupení. A tu ve mně hrklo. Speedovým kapelám u neznámých labelů nedůvěřuji, navíc, když disponují tak šíleně kýčovitými obaly jako „Dragonchaser“. Nu což, nejdříve vyslechni a pak rozsuď, pravil jsem si rozvážně a s všelijakými pocity počal zkoumat, zda jsem peníze nevhodil do chřtánu Pražských vodovodů a kanalizací. Teď jsem již kliden jako kra. AT VANCE mě okamžitě přesvědčili, že patří na speed metalový Olymp a vedle všech těch hřímajících bohů se nemusí cítit méněcenní. Obrovský podíl na kvalitě a vyzrálosti materiálu má instrumentální potenciál této pětice. Už od úvodní kytarové fugy, která po malsteemovsku uvozuje titulní nářez se dává na vědomí, že sehranost AT VANCE je náramná. Dokonce tak náramná, že si chlapci mohou dovolit vyseknou čistě kytarovou interpretaci Beethovenovy Páté a nezačervenat se. Kytarové riffy místo smyčců, o dunivost se stará decentní podklad bicí a basy. Kdo nevěří, že metal má blízko ke klasice, ať poslouchá pozorně. Pevně věřím, že Beethoven by v našich časech komponoval speed metal. Když jsme u těch coverů, pak upoutá ještě kousek s názvem „Winner Takes It All“, což samozřejmě není nic jiného, než předělávka hitu švédských popoušů ABBA. Jakkoli originál nemusím, s kytarami a fantastickým zpěvem Olivera Hartmanna to má říz. On vůbec Oliver dokáže spasit i některé trochu příliš dřevité a omšelé speed metalové fláky. Kupříkladu „Ages Of Glory“ je klasickým konceptem „rychlý jódlovací riff nese skladbu a zároveň našeptává refrén“ a nebýt skvělého výkonu zpěváka, jednalo by se o tuctovou speedovou veselici
AT VANCE ovšem netlačí svůj škuner násilně vpřed a několikrát překvapí kvalitní pomalou a velmi temně zabarvenou kompozicí. První se zove dosti neoriginálně „Heaven Can Wait“, ale s původním hymnem GAMMA RAY nemá nic společného. Sestává se z přeskrásného vybrnkávání, mručících sborů, a nádherně vestavěné vokální linky. „My Bleeding Heart“ zase bolestivě krvácí v táhlých klávesových plochách, naříkavých sborech a Oliver prokazuje značný herecký talent. Zní to za vlasy přitaženě, ale v téhle bolestné pozici mi připomíná Dannyho Cavanagha z Anathemy... Krásná záležitost. Ovšem příznivcům rychlosti kopřivka naskakovat nemusí. Klasikou načichlé bleskové riffózy prostupují celé album a chytlavých refrénů je schystáno dostatek. Nelze tvrdit, že AT VANCE přinášejí cokoli originálního, ale zejména výtečný zpěv a kytarová sekce Lenk / Rainald nenechají vydechnout.
Ačkoli se tahle sebranka toulá po scéně již nějaký ten pátek, leckomu možná nespravedlivě unikla. Pokud ano, tak vězte, že AT VANCE přestavují pro fanoušky speedu naprostou povinnost. Nevyvazují se úplně z Darkmoorovy kategorie PK (příjemné kopírky), nicméně druhou ligu přerůstají o sto hlav...
Ačkoli se tahle sebranka toulá po scéně již nějaký ten pátek, leckomu možná nespravedlivě unikla. Pokud ano, tak vězte, že AT VANCE přestavují pro fanoušky speedu naprostou povinnost. Nevyvazují se úplně z Darkmoorovy kategorie PK (příjemné kopírky), nicméně druhou ligu přerůstají o sto hlav...
8 / 10
Oliver Hartmann
- zpěv
Olaf Lenk
- kytara
König Rainald
- kytara
Jürgen Lucas
- bicí
Jochen Shnur
- basa
1. Dragonchaser
2. Ages of Glory
3. Crucified
4. Beethoven 5th Symphony
5. Heaven Can Wait
6. The Winner Takes It All
7. My Bleeding Heart
8. Two Kings
9. Too Late
10. Ases Death
Chained (2005)
Evil In You (2003)
Only Human (2002)
Dragonchaser (2001)
Heart of Steel (2000)
No Escape (1999)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Shark Records
Stopáž: 51:57
Produkce: Olaf Lenk Studio: Guitarland
Slabota.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.