OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Živelná pohroma gargantuovských rozměrů ničí Českou republiku! Tornádo zvané INSANIA, svéhlavě ničící hlavně svatostánky dobra i zla, a hurikán, jenž si od meteorologů vysloužil název NAŠROT, se spojili a ničí naši zemi! Naposledy bylo toto duo pozorováno v jihočeském městě, kde by chtěl žít každý, tedy v Českých Budějovicích. Epicentrum vzniklé sonické bouře bylo propočítané na tamější rockový klub zvaný Černý Velbloud. Jako meteorolog amatér, s velkém zájmem o netradiční přírodní úkazy, jsem neodolal a z Plzně se do jihočeské metropole vypravil.
Klubík někdy po osmé hodině zel ještě relativní prázdnotou. Jedním z důvodů možná byla přítomnost táborského uragánu SUNSHINE, který měl taktéž v sobotu řádit v teritoriu města. Z důvěrných zdrojů jsem však věděl, že chyby ve výpočtech zapříčiní výskyt uragánu v místech, odkud nebude z Budějic viditelný. K deváté hodině se Velbloud začal plnit a z toho, co jsem vypozoroval, z velké míry lidmi trochu zklamanými z nepřítomnosti SUNSHINE v konkurenčním klubu. Role prvního hrajícího se zhostil kyber-astrální kvartet INSANIA, jenž se chopil z nepříliš vysoké kazatelny hlásat své hardcorové evangelium. Stalo se tak na můj vkus již poměrně pozdě – něco málo před desátou hodinou večerní. Úvodem se stala vypalovačka „Čert ví, kdo vlastně jsme“ z předposledního alba „Trans-Mystic Anarchy“. Hned v počátku jsem zaregistroval několik zvláštností, kterým úkaz INSANIA trpěl. Hlavním nedostatkem (pouhým uchem rozpoznatelným), byla úroveň zvukové kulisy, jež set astrální-hydry provázela. Velmi nečitelný zvuk, podivně zahuhlaná kytara a naprosto nezřetelné zpěvy. Kdybych neznal všechny texty zpaměti, asi bych si jen těžko domýšlel, o čem jednotlivé skladby jsou. Playlist obsahoval hlavně průřez z dvou posledních desek „Trans-Mystic Anarchy“ a „Out“. Ve vytí větrů jsem ale rozeznal i melodie známé to ódy na radostnou báseň K. H. Máchy „Máj“. Nechyběly samozřejmě sonické fragmenty, které fenomén INSANIA dává k dobru pravidelně, např. „Vražda ve staré hvězdárně“ nebo „Rouhání je pro nás evergreen (zabuším na bránu pekelnou)“. Po hudební stránce vše strojově přesné, jen škoda toho zvuku, nicméně když se ohlédnu zpět – již dlouho jsem INSANIU s opravdu dobrým zvukem neslyšel.
V přestávce mě mistři cechu zvukařského ujistili, že zvuk havlíčkobrodského hurikánu bude o poznání lepší. Upoutal mě fakt, že si strunný nástroj na pódium nese i frontman Petr „Hraboš“ Hrabalík. Spolu s archaicky působící elektrickou kytarou se na levé straně pódia objevilo i combo, jenž bylo s velkou mírou pravděpodobnosti starší nežli já. Obavy o zvuk byly na nějakou dobu zahnány hned první skladbou „Live Is Elsewhere“, jejíž počáteční sonická bouře byla dobře čitelná, měla koule a přitom se sama koulí nestala. Zlom nastal zhruba u čtvrté skladby, kterou byla arabskoetnická pecka „Going To Shamballah“. Kytarista Ceemek urval strunu a nastala malá improvizační vložka, kterou v dálněvýchodním duchu vyplnil hlavně Hraboš a bubeník Jouza. Ceemek bohužel nevyřešil problém tím, aby natáhl strunu novou, ale začal ladit Hrabošův nástroj. Od té chvíle se zvukové poměry pod pódiem citelně zhoršily. Kytara se vzpouzela, prazvláštně propískávala, byla převýškovaná a zvuk již nebyl tak hutný. Celkový sound mi trochu připomněl hluboce undergroundový kabátec, jakým byla oděna první našroťácká dema. Ani zvuk, ani trochu odumřelé publikum však nezastavily zpěváka Hraboše v jeho vitálním živelném projevu, kterým přeci jen strhl několik jedinců k pohybu. Nechyběly ani klasické Hrabošovy roznožky, běhání z jedné strany pódia na druhou, nasazení, energie (škoda, že stejně nepůsobí i zbytek skupiny), zkrátka vše dle Péťovo definice HC: „Jestliže po koncertě slezeš z pódia po čtyřech, je to hardcore.“ Ke slyšení byl celkový průřez tvorbou, hlavním pilířem se staly skladby z „Mirror And Mask“ a prozatím posledního alba „Psychodrama“, z nichž jsem jednu či dvě v „koncertní úpravě“ zpočátku téměř nepoznal. Z alba „The Guide To The Wild Years“ byla ke slyšení písnička „Us And Them“, ale i pecky mnohem starší, například „Bastard“. Závěr patřil stařičkému coveru „I´m Free“ od THE WHO, po němž přišel na řadu přídavek ve formě klasiky zvané „Hnijící královna“ (cover od skupiny GUMOVÝ KNEDLÍK) zaznamenané v roce 1991 na prvním albu NAŠROTU „Destructive Tour“.
To již ale nastal čas pozvolna sbalit meteorologické pozorovatelské vybavení a zanechat za zády útroby místa, kterými se obě živelné pohromy prohnaly. A přestože zvuková kulisa, provázející oba povětrnostní HC fenomény, nepatřila k těm nejpovedenějším, odcházel jsem spokojen a cesty nelitoval.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.