Je udivující, jak je v současné době Nick Cave skladatelsky plodný. Člověk by čekal, že po všech těch temných, intenzivních i baladických albech v průběhu čtvrtstoletí trochu zvolní, ale pravý opak je realitou. Je to už něco přes rok, co vyšla deska „Nocturama“, která rozhodně nepatřila k tomu lepšímu, co Nick Cave kdy složil a dnes se již můžeme těšit z následovníka. Jedná se rovnou o dvojalbum, přičemž každý kotouč nese vlastní název a na každém lze vypozorovat, co se hudebního obsahu týče, nesporné stylové rozdíly. Osobně považuji za nejpovedenější část Caveovy tvorby první polovinu 90-tých let. Oproti ranému období, které prezentovalo spíše nervózně odříkávanou poezii zabodávanou do podivných zvuků a hluků (pravda čas od času tuto záhrobní mantru přerušil gothic-punkový nářez), stavěla alba jako „Let Love In“, „Henry´s Dream“ či „Good Son“ na klasicky rockové struktuře písní a přes veškerou svou temnou atmosféru zůstávala pořád zejména hudebním zážitkem (bereme li jako jednotku hudby skladbu). Od alba „Murder Ballads“, které se stalo díky několika singlům veleúspěšným, se však Cave přespříliš zklidnil a jeho muzika tak trochu ztrácela drive a intenzitu předchozích desek. Pomineme-li několik zdařilých skladeb a vždy prvotřídní textovou stránku, byly Caveovy desky v posledních 9-ti letech velmi jednotvárné. Trochu světla přinesla až loňská „Nocturama“, ale to pravé oživení přichází až s novinkou „Abattoir Blues/ The Lyre Of Orpheus“, tedy zejména s prvním z obou disků.
První kotouč „Abatoir Blues“, který reprezentuje jednak živější stránku Nicka Cavea a více tíhne k modernějšímu výrazu, odstartuje punkově naštvaný song „Get Ready For Love“, jenž svým strhujícím tempem a gradací v refrénu zažene obavy z očekávání další jednotvárné nudy. Nickův vyřvaný hlas v této rozpravě s bohem obohacují různé sbory. Tato rocková vypalovačka, jdoucí až na dřeň, se maximálně hodí na úvod alba. Následuje nádherná balada „Cannibal´s Hymn“, kde vrstvy akustických kytar dokreslují klávesové plochy a Nickův procítěný hlas v textu varuje před vkročením na zcestí. Třetí je řádně psychedelické blues „Hiding All Away“, kde nervnímu odsekávání textu odpovídají až gospelové sbory. To vše pak rozdrtí burácivé riffy, nemající v tvorbě Nicka Cavea a BAD SEEDS obdoby. Pravá moderna alternativního rocku. Skladba „Messiah Ward“ je jedním z vrcholů celého dvojalba. Její úvod obstará klavír. Pozvolné tempo pak převezmou perkuse a bonga, jen dokreslované ostatními nástroji. A znovu ty všudepřítomné sbory a přídavné vokály, které zjemňují nízko položený Nickův hlas. Tentokrát však plující v nádherné melodii. Osobitá poezie zde vykresluje romantické obrazce. „There She Goes My Beautiful World“ je strhující rockovou jízdou s bouřlivým refrénem. Sloky jsou znovu ozdobeny mohutnými sbory, které jakoby Nickovi odpovídaly, a tak skladba dostává určitý nádech bombastična . Singlová „Nature Boy“ je spíš nenáročnou příjemnou skladbou (na způsob „Candy“ Iggyho Popa) obsahující výrazný klavír a melodii s neměnným cestovatelským motivem (mám při ní neustálý pocit drkotání se autobusem na nějakou menší výpravu s partičkou lidí okolo Ivana Mládka). Uhrančivá „Let The Bells Ring“ zobrazuje karmínový západ, který nakonec nemine nikoho z nás. Závěr první desky patří psychedelické bajce „Fable Of Brown Ape“ s nakyslým přednesem. Druhá kolekce, zahájená titulní skladbou „The Lyre Of Orpheus“ jenž je líným pomalu se převalujícím blues, staví na usazenější, pomalejší a méně dynamické stránce Caveovi tvorby. Píseň „Breathless“ je folkovou skladbou, kde kytarovou akustiku tu a tam obohatí nejrůznější píšťalky. Skladba vyšla také jako singl a je zcela určitě jednou z nejodlehčenějších na dvojalbu. Následující „Babe You Turn Me On“ jakoby vypadla z nudného alba „The Boatman´s Call“. Po ní přichází vrchol druhé desky, rozsáhlá suita „Easy Money“ až s goticky temným aroma a překrásnými klavírními motivy. „Supernaturally“ má naopak formu tradicionálu. Hypnotizující strnulost v „Carry Me“ pluje na klávesovém mlžení, které se zlomí v sborový refrén.
Když porovnám obě alba, je pro mne „Abattoir Blues“ přesně tím životabudičem, který posledním čtyřem počinům Nicka Cavea chyběl. Je aranžérsky propracovanou rockovou deskou (vím takové byly všechny předešlé, ale zde je vše dohnáno do krajnosti) s moderním zvukem, adrenalinovými vypalovačkami, těžkým blues i několika překrásnými baladami. Naproti tomu je dvojka „The Lyre Of Orpheus“ více melancholická, mírná, rozvážná, přiklánějící se k průměru Nickovi tvorby z poslední dekády. Navíc neobsahuje tak silné skladby (vyjímka „Easy Money“), jako „Abattoir Blues“. Dvojka „The Lyre Of Orpheus“ je zkrátka jednolitá nahrávka, která tolik neriskuje, tudiž ani posluchač v jejím případě oproti „Abattoir Blues“ nic moc nezískává. Jelikož prvnímu albu dávám 9/10 a druhému 7/10, je tedy průměr jednoznačný.