OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od 13. prosince 2001 je již "SMRT" minulostí, ale i jako zombie provádí svůj rituál. Tohoto dne ztratil kultovní metalový styl svého vůdce, zakladatele jež byl jediným skutečným členem legendy, která pomohla definovat hudební styl, jemuž propůjčila i své jméno. Hudební svět opustil génius, který se vždy dokázal obklopit výbornými instrumentalisty, s nimiž později natočil výborná alba. Muzikanti se kolem Chucka střídali jak na běžícím pásu, ale DEATH nikdy neztratili vlastní tvář.
Od "Scream Bloody Gore" a principu střídavé intenzity palby (který měl vliv i na následující "Leprosy") se Chuck dokázal propracovat až k virtuózním dílům "Symbolic" a "Sounds of Perserverance".Jestliže na sebe jednotlivá alba vždy navazovala, potom přechod z "Individual thought patterns" k "Symbolic" byl velkým skokem do neznáma, bleskem z čistého nebe, který ze SMRTI udělal pojem nesmrtelný. "Symbolic" již není klasickým death-metalovým albem (vlastně už má k death-metalu poměrně daleko). Najdete zde vlivy všeho druhu, od občasných heavy-metalových riffů, po místy až psychadelicky znějící pasáže. Již první skladba, titulní "Symbolic", přestože dává vzpomenout na časy minulé, nenechává nikoho na pochybách, jedná se o největší pokrok v kariéře DEATH. Po vyslechnutí "Zero tolerance" již každému dojde, že death-metalová škatulka přestala zužovat prsty Chucka i jeho kolegů. I klasické "vyřvávačky" jako "Empty words" nebo "Misanthrope" jsou zbaveny průhledného pojetí a jsou příjemným zpestřením alba. "Sacred Serenity" už ovšem rozvíjí novou tvář DEATH-bez toho, aby ubrala něco z její původní razance a rychlosti, tvoří také společně s "1000 Eyes" a oddechovou "Crystal Mountain" trojici skladeb, při jejichž poslechu nedokážu vyvíjet žádnou další aktivitu. Právě Crystal Mountain" je asi nejpomalejší (zato výborně technicky zvládnutou) kompozicí na albu, uspávačka, na jejímž konci se na chvíli ozve i akustická španělka. Poslední "Perennial Quest" ve svém úplném závěru ukrývá psychadelický minutový kytarový prvek tvořící výbornou tečku za albem, které ještě dlouho nebude zapomenuto.
DEATH už žádné další album nikdy nenatočí. Jejich název dnes zní až jízlivě. Každý život někdy skončí, dříve či později, Chuck se v něm zasadil o to, že jeho hudba bude přežívat dál.
Chuck Schuldiner
- zpěv, kytary
Bobby Koelble
- kytara
Gene Hoglan
- bicí
Kelly Conlon
- basa
1. Symbolic
2. Zero Tolerance
3. Empty Words
4. Sacred Serenity
5. 1000 Eyes
6. Without Judgement
7. Crystal Mountain
8. Misanthrope
9. Perennial Quest
Live In Cottbus 1998 (2005)
Live In Eindhoven (2001)
Live In L.A. (Death & Raw) (2001)
The Sound of Perseverance (1998)
Symbolic (1995)
Individual Thought Patterns (1993)
Fate - The Best Of (1992)
Human (1991)
Spiritual Healing (1990)
Leprosy (1988)
Scream Bloody Gore (1987)
Datum vydání: Úterý, 21. března 1995
Vydavatel: Roadrunner Records
Produkce: Jim Morris Studio: Morrisound
Řečeno slovy mírně zasvěceného laika, album „Symbolic“, to je „death (nebo vlastně DEATH) metal s lidskou tváří“. Rychlý a tvrdý, ale ne zas tolik, aby to bylo na škodu důkladnému prozkoumání jeho nejskrytějších komůrek, technický a progresivní, ovšem pouze tak, aby byl stále čitelný a přehledný, a především plný spousty překrásných melodií, místy dokonce dokonale srdcervoucích (příklad vezměme u sól v „Zero Tolerance“ a „Without Judgement“ nebo v kompletní největší pecce alba „Crystal Mountain“). A tím pádem je nejen logickým milníkem, který završil zřejmě nejspletitější hudební období Smrtky (a který také uvodil něco ještě o fousek senzačnějšího než je on sám), ale také milníkem, který především grandiózním způsobem symboli(c)zuje sebe sama. Čili ona desítka je pro mě o zmíněný fousek menší než desítka pro „The Sound Of Perseverance“, ale to samozřejmě nic nemění na její skutečné a velmi stabilní hodnotě.
heh to je jasný
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.