Mentalita národa ze Země vycházejícího slunce je té naší středoevropské dosti vzdálena. Našinec se na průměrného Japonce dívá jako na spořádaného a pracovitého človíčka, který celý život pracuje do úmoru, aby si ve stáří přišel do Prahy zacvakat foťáčkem. Samozřejmě, že tento pohled je až příliš přehnaný, ale nelze popřít, že právě tato japonská uniformita a disciplína dokáže ze svého soukolí vyloučit nejednoho odrodilce hledajícího svou vlastní životní alternativu. Zřejmě právě proto se v této zemi rodí tolik nonkonformních hudebních těles a potažmo i nahrávek, které dokáží zaskočit i nejednoho různými hudebními extrémy protřelého posluchače.

Ačkoliv kategorizace hudebního snažení tokyjských BORIS jako hudebního extrému asi není tím správným vystižením podstaty toho, co se na ploše přibližně 45-ti minut vyčleněných pro „Feedbacker“ děje. Snaha spojovat zdánlivě neslučitelně a od sebe velmi vzdálené hudební světy není samozřejmě v dnešní době žádné nóvum, avšak každý jistě uzná, že ne vždy se snaha být originální setká s tvůrčí potencí tak, aby se z původního záměru nestala křečovitá prázdnota. Samotného mě velmi překvapilo, jaká se z prvotního pocitu nepochopení postupem času stala z této desky přístupná a skoro až návyková záležitost. Když je ta správná nálada a psychické rozpoložení, tak je „Feedbacker“ vynikajícím společníkem při posmutnělých, melancholických a lehce zasněných náladách. Přitom se v zásadě nejedná o nic extra novátorského ani hudebně komplikovaného či posluchačsky nepřístupného.

Já osobně desku vnímám jako průvodce několika náladami - od rozevláté apatie až po mohutný nával vzteku či euforie. Malátný sludge úvod charakterizovaný postupně sílící hradbou zboostrovaných kytar je účinnou rozcvičkou před prvními náznaky emocí, které přicházejí v druhé kompozici, která je pojatá již v klasickém duchu, tedy na řadu přichází pomalý rytmus bicích a poloakustické kytary, jejichž zvuk pomalu, ale jistě nabírá na intenzitě. BORIS pečlivě staví hudební zámeček cihličku po cihličce, nenápadná atmosféra postupně houstne a houstne, avšak kýžená erupce se zatím nedostavuje, protože ke slovu poprvé přichází hlas Takeshiho, který bouřící se hladinu emocí opět uklidňuje. Z barvy jeho hlasu a frázování bezpečně zjišťujete, že posloucháte kapelu z Japonska. Je tam totiž něco exotického, dýchající atmosférou pulzujícího a chaotického orientálního velkoměsta, něco, co interprety ze Země vycházejícího slunce zcela odlišuje od zbytku světa.

Konec všech zábran a krocení emocí však nastává hned v následující, třetí „skladbě“. Mohutný a emocionálně vyhrocený refrén je zároveň i jakýmsi vrcholem na barometru nálad „Feedbacker“. Sama o sobě by platila za skvělou stoner rockovou píseň, ale díky náladotvorné „přípravě“ z předchozích dvou kompozic se tak její účinek ještě znásobuje a, jak jsem tvrdil již v úvodu recenze, v tom správném rozpoložení se jedná o fantastický a velmi silný zážitek. Nával vzteku však nikdy netrvá dlouho a po něm přichází uvolnění, vydechnutí a procitnutí. Kytary opět duní, zvuk bicích mizí v nenávratnu, někde v soukolí noise vazeb, které se také postupně ztrácí, až v úplném závěru opět zní rozevlátý motiv z druhé kompozice.

Je skutečně velice těžké nějakým exaktním způsobem ohodnotit nahrávku, jakou je tato, a proto půjdu tentokráte proti zdejším konvencím a omezím se pouze na slovní ohodnocení. Jsou chvíle, kdy se z mého pohledu snažení BORIS vcelku míjí účinkem, ovšem pokud se jim podaří strefit se přesně do mých nálad, jedná se o zásah přímo do černého a pak hodnota nahrávky stoupá do nebeských výšin. Taková je totiž hudba této trojice – žádná sázka na jistotu, ani na druhou stranu snaha zabarikádovat se za hradbou aristokratického pocitu experimentátorské výjimečnosti. Skutečná podstata BORIS bude někde uprostřed a záleží na ochotě každého jim naslouchat.