Zavrzala lana v ráhnoví, kormidlo se volně stočilo podle směru přílivové vlny a tvrdý dřevěný bok desetiletími ošoupaného škuneru narazil o přístavní molo. Na půli žerdi se zatřepotala černá vlajka s bílou lebkou a zkříženými kostlivcovými hnáty a někdo jí hbitě začal stahovat dolů, jako kdyby si až v tu chvíli uvědomil, že s tímhle znamením není radno se ve zdejších končinách ukazovat. Vida, piráti dorazili. Vítejte chásko námořnická, nezvedená, už jsme vás tady dlouho neviděli. A cože to přivážíte? Co? Že nic nového, že jako vždycky? Inu nevadí, vlastně tím líp. Tak hurá sem s nákladem.

Vážně jsem si chvíli sám sebe dovedl představit v roli onoho hostinského z přístavní krčmy, který po letech zasvěceně sleduje příjezd mořských šelem kapitána Rock´n´Rolfa. Léta ho piráti (to když se jim ještě říkalo „bukanýři“) bohatě zásobovali zbožím vyvažovaným zlatem, za které mu chtěl kdekdo ruce utrhnout, ale jak postupně bukanýrství vyšlo z módy, vzalo to všechno nějaký divný konec. Z pirátů jsou zase piráti, a i když vozí stále totéž zboží, najednou už takový zájem nevyvolává. Ale co tím chce vlastně autor říct? Nic víc než to, že onen hostinský mu mluví z duše, když se raduje nad absencí nějakých zásadních změn či novinek. Stará láska totiž nerezaví a v případě RUNNING WILD a jejich třináctého řadového záseku to platí stejně jako v každém jiném. Z „Rogues En Vogue“ je znovu cítit všechen ten heavy – speed metalový perfekcionalismus a brilantnost, s jakými kapela (potažmo, pochopitelně, šéf Rolf Kasparek) vždy skládala, a to mám za klíčový okamžik v první řadě. V každém Kasparkově riffu (pochopitelně, Jeho Pirátstvo je výhradním autorem hudby a textů), v každé vyhrávce a v každém nápadu, ať zní sebeošoupaněji, zanedlouho objevuji něco nového, něco nenačichlého sebou samým a jsem znovu nenávratně ztracen. Tak mě pohltí úchvatné akustické vybrnkávání v úvodní „Draw The Line“ či ve vypalovačce „Skull & Bones“, tak jsem unešen nadmíru hřejivými a melodickými refrény „Born Bad, Dying Worse“, „Soul Vampires“ nebo „Cannonball Tongue“, a tak mě dostane i obligátní desetiminutovka „The War“, plná té nejvzácnější Kasparkovské kytarové klasiky.

A to jsme, prosím pěkně, zatím jen na začátku. Každá další sonda do „Darebáctví v módě“ (jak jsem si při svých nevalných znalostech angličtiny dovolil přeložit titulek alba) odhaluje nový kus pirátské klasiky, evidentně čerpající z bohaté tradice a zároveň nezapomínající, jaké se píšou letopočty. Tím samozřejmě není míněn fakt, že by se RUNNING WILD snažili vyleštit svou tvorbu „moderními prvky“, ale pouze skutečnost, že se jedná opravdu jen o čerpání a nikoliv o bohapustý výlov ve vlastních vodách. Nejviditelnější je to zejména u těch nejrychlejších kusů alba („Angel Of Mercy“, „Skull & Bones“, „Black Gold“ a „Libertalia“), u nichž vám až srdce poskočí. Tyhle melodicky mistrně vyšlechtěné metalové štiky, svištící na výborné (i když rutinní) práci relativně nového bicmistra Matthiase Liebetrutha a poháněné Rolfovou kousavou kytarou by myslím prohnaly ledaskoho, kdo by se tvářil být opravdu zručným metalovým kumštýřem. Stejným kusem klasiky jsou samozřejmě i celkem učesané, nikoliv přihlouplé a nikoho neurážející texty, čítající především obligátní téma všech špatností tohoto světa, navíc rámované neodmyslitelným pirátským motivem („Skull & Bones“) a naopak nečekaně konkrétní sondou do žhavé reality Íráku („Black Gold“).

Takže co s tím, hospodo? Někdo říká, že „Rogues En Vogue“ je nejlepším albem od dob „Black Hand Inn“ (1994), jiní budou dozajista tvrdit, že s tímhle albem nemá cenu se ani zabývat, natož ho někam zařazovat. Já říkám, že na tom prvním názoru možná něco bude, ale že na tom stejně nesejde. Ve světle úvahy, podle níž lze na každé nahrávce RUNNING WILD (a objektivně vzato, možná právě počínaje „Masquerade“ (1995), tedy vzápětí po „Black Hand Inn“, kde bylo ještě vše patrné na první poslech), zanedlouho objevit něco nového a nenačichlého sebou samým, je myslím dost jasné, že až na pár hlušších míst („Winged & Feathered“ a „Dead Man´s Road“) je „Rogues En Vogues“ albem dobrým, možná dokonce velmi dobrým. Člověk ovšem  musí chtít a musí mu být nejspíš nějakým způsobem „shůry dáno“, aby došel k podobnému závěru. V každém případě by rozhodně nemělo smysl, abych tady ještě dál a dál obhajoval svůj názor, přirovnával RUNNING WILD kupříkladu k AC/DC a já nevím komu všemu možnému, kteří si také pořád dokola hrají jedno a to samé (samozřejmě ve stále obstojné kvalitě), a já to také neudělám. Kouzlo RUNNING WILD při vědomí všech jejich silných stránek a slabostí naopak za to v mých očích nestojí a tím je vlastně řečeno úplně vše. Takže buďte vítáni, milí piráti.