OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tu máme ďalší album coverov, tentokrát od mexických HC/rock/metal/hip-hopových pištoľníkov. Dosky zložené z prevzatých skladieb sú vždy ošemetným materiálom a zriedkakedy patria k vrcholom tvorby ich „nových“ interpretov. Kým za „Strange Little Girls“ od Tori Amos cítiť snahu o koncepčné spracovanie a iný pohľad na cudziu tvorbu, „Kicking Against The Pricks“ Nicka Cavea, „Through The Looking Glass“ SIOUXSIE AND THE BANSHEES či „Dreamland“ Roberta Planta sú osobitými poctami tým, čo ovplyvnili preberajúcich a „eMotive“ od A PERFECT CIRCLE je svojským pokusom o politický manifest, „Con Todo Respeto“ je zo všetkého najviac akousi srandičkou či recesiou.
Imaginárne „Radio Molotov“ prevedie poslucháča od „Rock Me Amadeus“ od Falca (skladby, ktorá kapele poslúžila aj pri tvorbe imidžu v celom booklete), cez „Girls“ z dielne BEASTIE BOYS či „I Turned Into A Martian“ Danzigových THE MISFITS až po legendárny úlet „Da Da Da“, vytiahnutý z hlbín rokov osemdesiatych. Najvýraznejšou pridanou hodnotou je prespievanie skladieb do španielčiny; „Con Todo Respeto“ tak skutočne znie ako program akéhosi vidieckeho latinskoamerického rádia. Aranže sú decentné, MOLOTOV zriedkakde pritlačia na pílu, napriek sterilnej amadeovskej štylizácii tak pripomínajú miestnu zábavovú kapelu, neoholených, špinavých, ale „pohodových“ snedých maníkov so sombrerami.
„Con Todo Respecto“ je evidentne výplňovou doskou, ktorá však vďaka rafinovanej dramaturgii nespoliehajúcej na prehrávanie hitov najväčšej kategórie menej znalému poslucháčovi znie ako ďalšia radovka MOLOTOV (sám nepoznám pôvodnú verziu pri viac ako polovici skladieb, a tam, kde originál poznám, je cover príjemne na polceste medzi pietnym spracovaním a premletím na nepoznanie). Mexičania touto nahrávkou pravdepodobne neútočia na získavanie nových fanúšikov a tých starých rovnako pravdepodobne neurazia, skôr potešia. Diskusie o zmysle takéhoto CD tak postrádajú zmysel; obe strany mince majú svoje legitímne „pre“ aj „proti“. A keďže sa cédéčko počúva dobre a ľahko, bolo by jeho ďalšie rozpitvávanie nosením sov do Atén.
Mexičania týmto CD pravdepodobne neútočia na získavanie nových fanúšikov a tých starých rovnako pravdepodobne neurazia, skôr potešia. A keďže sa cédéčko počúva dobre a ľahko, bolo by jeho ďalšie rozpitvávanie nosením sov do Atén.
6,5 / 10
1. Amateur (Rock Me Amadeus)
2. Diseño Rolas (Designer Music)
3. Marciano (I Turned Into A Martian)
4. The Revolution Will Not Be Televised (La Revo)
5. La Boa A Go-Go (La Boa)
6. Chavas (Girls)
7. Mamar (Mamá)
8. Quen Pon-Ponk (Quen Pompo)
9. DA DA DA (DADADA)
10. Perro Negro Granjero (Perro Negro y Callejero & La Grange)
11. Agüela (Mi Abuela & The Magnificent Seven & Bust A Move)
12. Mi Agüita Amarilla
Con Todo Respeto (2004)
Dance And Dense Denso (2003)
Apocalypshit (1999)
¿Donde jugarán las niñas? (1997)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Surco / Universal
Stopáž: 44:32
Produkce: Robert Carranza a MOLOTOV
Studio: Barbaperro estudios
Srandičky, srandičky ... Ty hlavně dominují novince mexických MOLOTOV. Tohle je přesně ten typ odlehčené hudby, kterou bych si doma pouštěl jen sotva, ovšem situace se radikálně mění, když podobná kapelka nastoupí své večerní vystoupení na nějakém velmi veselém letním festiválku, kde nálada a promile v krvi stoupají vzhůru úměrně s přibývajícími hodinami a vy chcete jen jediné - výborně se bavit.
já taky:-)
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.