Situace v pražském Rock Café není díky posunutí policejní hodiny na brzkou desátou vůbec růžová. Návštěvníci si to častokráte přihasí klasicky na poslední chvíli s tím, že času mají požehnaně, a pak se nestačí divit. Když k tomu navíc připočteme, že TRABAND před pár dny získali žánrového Anděla 2004 v kategorii World Music za poslední řadovku „Hyjé!“, dala se u vstupu očekávat pěkná mela.

A taky že byla! Znalci poměrů nic podobného nepamatují. Český národ zkrátka „nepodléhá“ reklamním ceremoniím a vkusu „akademiků“, čili těch odhadem 400 lidí možná překvapilo i samotné pořadatele. Alespoň by se tak dalo usuzovat z hodně utahaného prodeje lístků, neboť fronta se táhla pomalu až ven na chodník. Nikdo ale s odbavováním nespěchal, proč taky? Příchozí si stačí pohodlně koupit „pivo“ v kelímku za lidových 28,-Kč a když na ně konečně dojde řada, budou se už dávno zblble usmívat i na výši vstupného. Pravda, stotřicet vočí by asi nebyla nijak přemrštěná cena, jenže situace nám uzrála hodně nemilým směrem. Ale pěkně postupně.

Po protrpení výše uvedené anabáze (snad jen s výjimkou pouhého jednoho „kelímkáče“ ve vlastních útrobách) jsme konečně uvnitř. Sál už je nacpaný pestrou směsicí fanoušků (inu World Music), zbývá pár posledních míst vzadu a při stěnách, což je dobrá zpráva. Ta horší však zní, že francouzský předjezdec RETIRE TES DOIGTS už dávno v plném nasazení vytrsává. Zpěvák s kytarou, houslista, kontrabasista, týpek s akordeónem a bubeník - toť složení. Od úvodních tónů, kterými náš sluch okamžitě zasypali při vstupu do sálu, je jasný odkaz latiny šmrncnuté cikánským feelingem a jestliže se o TRABANDu často hovoří jako o „dechnu“, pak tohle musel být snad „dechaus“. Ruka noha, ruka noha, sólové výjezdy houslí a neskutečné tempo. Úplně stranou šla sice intonace zpěváka s vizáží rock´n´rollového trubadúra, jenže o tu tady rozhodně nešlo. Sborové apely na hlasivky posluchačů a parádní rychlost, při které by mnohým blackovým hastrošům uši nevěřícně pleskaly éterem. Jenže jsme svědky pouhých tří posledních písní a přídavku. Hm, trochu smutné...

Mělo však být ještě hůř. Půl devátá pryč a pódium se teprve začíná přestavovat - z toho nic dobrého nekouká. Je si toho vědoma i kapela, protože neváhá vtrhnout doprostřed sálu, požádat o ticho a fanouškům tváří v tvář rozbalit něco od podlahy ve spíše instrumentálním duchu. Originální nápad, rámovaný úvodním fragmentem z „Pěti prstů“ a závěrečným z „Babylůnu“, rozhodně potěšil, jenže i tak zbývala spousta zvučení. Začátek přesně na devátou avizoval pouhých šedesát minut hraní. Ajajaj.

TRABAND se ústy svého frontmana Jaroslava Svobody poděkoval, omluvil a všechny nastartoval skladbou „O malém rytíři“. Zvuk, zpočátku hodně nevyvážený, se postupně urovnal, a i když rytmiku neustále válcovaly dechy a o slyšitelných sborových zpěvech jsme si mohli nechat zdát, byl ucházející. Následovala kritická píseň ostře zaměřená do řad potvor, co vám vlezou všude a strašně rychle se množí „Nemám rád trpaslíky“ v zásvěsu s hymnou gamblerů „Dušan“. Když pak skupina spustila několik úvodních frází „Na konci cesty“, které plynule přešly do dupárny „Viděl jsem člověka“, nebylo pochyb, že sledujeme parádní výkon. Nejsem si jist, zda se jednalo o snahu vtěsnat do té přidělené hodiny co nejvíce skladeb nebo o standardně svižnější živé hraní, pravdou ale zůstává, že spousta skladeb byla odehrána mnohem rychleji, než jak je známe z desek. Markantní to bylo především u Janou zpívaného „Cirkusu Praha“ nebo naopak utrakvapíku „Ve zlatém kočáře“, tam bystřili snad všichni. Jinak ještě zazněly (bez ohledu na pořadí a úplnost): „Lano, co k nebi nás poutá“, „Na širém moři“, „Trosečník/Paní domácí“, „Evangelium podle Jarouše“, či prastará trojice „Krysy“, „Orel a panna“ a „Ranní rány“. Jako host se vlastním pojetím „zpěvu“ představil Václav Koubek (osobně bych si ho odpustil v prospěch nějaké té nezahrané hitovky, ale nešť, ten člověk pro spoustu lidí znamená kultovní figuru), ale to už se blíží ta nešťastná policejní hodina. Takže prožijeme „Žižkovskou romanci“, sveze nás klipovka „Černej pasažér“ a zbývá rychlopřídaveček v podobě „Sáry“ plus bonusový unplugged do ztracena. Hotovka!

Co závěrem? Dva protichůdné pohledy. Z hlediska samotného koncertu nelze než radostně vydechnout - skvělé výkony celé skupiny s důrazem na „vypíchnutou“ dechovou sekci. Pořadatelská část však bědná, když za odevzdané vlezné obdrželi návštěvníci tristní porci muziky. A není mi líto peněz, ty ať vezme čert, jen bych si dokázal představit ještě alespoň půl hodiny navíc, ve které by došlo i na „Lucii“, „Kolotoč“ či dejme tomu „Jaromil Hodněpil“. Jo a abych nezapomněl, ta BM tančící ve stoje na židli skutečně hodně clonila. Naštěstí si co chvíli musela ubalit jointa, takže krom neskutečně zaříznutých tang byla poměrně často vidět i kapela. Chvála všemohoucímu za ty dary.

Foto REBEL (s laskavým dovolením ukradena).