OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už nějakou dobu se mi začínají zajídat bezustání přicházející nu-metalové kapely valící se na povrch už v kdovíkolikáté vlně, aniž by nějaká z nich měla tu sílu posunout žánr o sebemenší kousek dál nebo alespoň jinam. Tak je tomu i v případě 36 CRAZYFISTS, jejichž druhé album „A Snow Capped Romance“ je sice perfektně nahráno, s použitím té nejmodernější nahrávací techniky, ale muzika prakticky jen papouškuje od předchozích o 5 až 10 let starších kapel. A tak už si nějaký čas v duchu říkám, kdy už tohle všechno skončí?
Stylově mi 36 CRAZYFISTS přijdou nejblíže k prohispánsky orientovaným ILL NIŇO, ale bez použití etno prvků jakými před lety vešli ve známost tito jejich stájoví kolegové (obě kapely vydávají svá alba u firmy ROADRUNNER). Kapela 36 CRAZYFISTS tedy patří mezi tvrdší nu-metalové soubory, v jejichž hudbě není nouze o nahuštěné a strojově přesné kytarové riffy. Zpěvák používá brutální vokál, který na nahrávce lehce převládá a zejména v refrénech dochází k jeho výraznému pročištění a zmelodičtění. I přesto, že v několika skladbách, v těch nejvypjatějších pasážích, vytryskne překrásný refrén, jsou pro mě 36 CRAZYFISTS prakticky nezajímaví. Tohle všechno už tady v posledních zhruba 8-mi letech bylo stokrát a jak už jsem zmínil, téhle kapele se kapsáčový metal nepodařilo navést do nějakých neotřelých a neotřelých oblastí. Mezi nejvýraznější skladby řadím hitovku „The Heart And The Shape“, melodickou a spíše pomalejší „Skin And Atmosphere“, kde nejvíce vynikne hlas Brocka Lindowa a zejména pak závěrečnou pecku „Waterhaul“ vystavěnou na titánských stupňovitých riffech.
Pro mne prázdný a nezajímavý kus hudby podávaný v atraktivním balení nahuštěné nu-metalové školy. Po zvukové stránce a po stránce předvedených hráčských výkonů s albem nemám problém. Ten však vidím v tom co kapela vlastně hraje za hudbu, jelikož nu-metal je v současnosti tím stylem, kterého zkrátka bylo a je všude dost. Navíc skladatelský potenciál 36 CRAZYFISTS není zas až tak závratný, aby se kapele podařilo oprostit se od běžných standardů svého žánru.
Pro mne prázdný a nezajímavý kus hudby podávaný v atraktivním balení nahuštěné nu-metalové školy.
5 / 10
Brock Lindow
- zpěv
Steve Holt
- kytara
Mick Whitney
- basa
T.
- bicí
1. At The End Of August
2. The Heart And The Shape
3. Bloodwork
4. Kenai
5. Skin And Atmosphere
6. Song For The Fisherman
7. With Nothing Underneath
8. Destroy The Map
9. Installing The Catheter
10. Cure Eclipse
11. Waterhaul
A Snow Capped Romance (2004)
Bitterness To Star (2002)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Roadrunner Records / Universal Music
Produkce: James Paul Wisner
Aj keď je objav z Aljašky 36 CRAZYFISTS aktívny už 11 rokov, skutočne prelomový bol pre nich až vlaňajšok, ktorý sa niesol práve v znamení albumu "A Snow Capped Romance".
Ide o kvalitatívne vyrovnanú a v kontexte moderného metalu vysoko nadpriemernú kolekciu skladieb, ktorej okrem fantasticky hutného zvuku gitár vládne hlas vynikajúceho Brocka Lindowa. Tomuto kresťansky založenému vášnivému rybárovi (v tomto kontexte treba zrejme chápať aj vkusnú oddychovku uprostred dosky, nazvanú príznačne "Song For The Fisherman") sa splnil veľký sen v podobe turné s MACHINE HEAD. Ďalšie míľniky na seba určite nenechajú dlho čakať, veď 36 CRAZYFISTS boli v zahraničnej tlači (zvlášť v Anglicku) veľmi dobre prijatí a v súčasnosti striedajú jednu šnúru za druhou.
Možno už ďalšia doska bude vstupenkou medzi elitné spolky typu KILLSWITCH ENGAGE a SHADOWS FALL. Nechajme sa prekvapiť!
fuck nu-metal, už toho bylo vážně dost !!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.